Nováček: budoucnost nehledám ve skleněné kouli

Abyste lépe poznali předsedu naší strany, přinášíme rozhovor, který pro MF Dnes napsala Martina Macková:
  Pro svoji budoucnost si ekolog Pavel Nováček (41) vybral tyto scénáře: Je akademickým pracovníkem (ředitelem Centra interdisciplinárních studií Univerzity Palackého), otcem (má tři děti), i politikem (předsedou Strany pro otevřenou společnost).

Za čtrnáct dní (psáno začátkem února) jede do Washingtonu debatovat o budoucnosti lidstva. Je součástkou továrny na myšlení - konkrétně jedním ze 25 lidí na světě, kteří koordinují Milénium projekt OSN. Vědci, kteří v něm pracují, už v roce 1999 zveřejnili 15 základních globálních problémů, a hned poté 15 základních globálních výzev, jak těmto problémům čelit. Pavel Nováček, doktor ekologie z Olomouce, totiž píše scénáře budoucnosti.
Vy se opravdu zabýváte budoucností lidstva? To by málokdo v podkroví jedné z budov provinční univerzity hledal...
Spíš hledáním možných rozvojových příležitostí a ohrožení lidstva. Vůbec si neděláme ambice, že předpovíme budoucnost lidstva. Spíš předvídání možných situací, které by za určitých okolností mohly nastat. Co se například stane, když bude nedostatek vody na středním Východě? Jestli nám hrozí konflikt reálně nebo ne. Jak se bude dál vyvíjet energetika, bezpečnost a třeba technologie. A provinční univerzita? Jsme otevřená země, máme k dispozici Internet a tak je v podstatě jedno, jestli sedíte ve Washingtonu nebo v Olomouci.
Jak jste se k tomu vůbec dostal?
Zajímalo mě to od mládí. Asi to má člověk už nějak v sobě...
To si nedovedu představit. Jak se kluk zajímá o budoucnost na středním Východě?
Dodnes si pamatuji, že v osmé třídě v hodině ruštiny jsme měli článek, jak sovětští futurologové vytvářejí jazyk pro setkání s mimozemšťany. Z dnešního pohledu úplná hloupost. Jenže mě tehdy slovíčko futurologie zaujalo. A od té doby mě to začalo zajímat. Když jsem pak byl na gymnáziu ve Velkém Meziříčí, kolikrát jsem jel do Brna studovat cokoliv o budoucnosti do vědecké knihovny a na vysoké škole jsem měl také dobrý přístup k informacím. A před deseti lety jsem potkal profesora Jerome Glenna, který je ředitelem projektu Milénium. O šest let později jsem se stal jedním z členů řídících rady projektu.
To jste si ale v dětství mohl třeba koupit skleněnou kouli a předvídat budoucnost...
To je právě ten zásadní rozdíl. Jedna věc je předvídání budoucnosti z kávové sedliny, pomocí kočičí pracky nebo křišťálové koule, ale druhá věc jsou studia možných budoucností. Jeden klasik studií budoucnosti, Roy Amara, dal taková pěkná tři pravidla na předvídání budoucnosti. Za prvé: Budoucnost se nedá předvídat. Za druhé: Budoucnost není předurčená. A za třetí: Jestliže není předurčená, tak je ovlivnitelná minimálně našimi individuálními volbami. Na to abychom mohli naši budoucnost ovlivnit, se o ni musíme zajímat.
Takže vytváříte různé verze toho, co by se mohlo stát?
Snažíme se vytvářet různé scénáře, příběhy, které by mohly v budoucnosti nastat. Miloš Zeman jako prognostik říkal, že prognózy mohou být často sebedestruktivní. Prognostik ale může být rád, že přispěl svým varováním k tomu, aby něco nežádoucího nenastalo.
Je možné, aby se lidstvo rozvíjelo a přitom nezasáhlo životní prostředí?
Myslím, že ne. Čím dál víc věřím tomu, že my lidé jsme velmi nedokonalí a je v nás kus dobra i zla. Z toho pramení nejrůznější krize. Obávám se, že v nejbližších třiceti až padesáti letech projdeme opravdu výraznou krizí. Nechci říkat: bude válka, nebude válka. Ale určitě budeme muset řešit například problém vyčerpání fosilních paliv. Jde jen o to, jak rychle dokážeme přejít na jiné zdroje. Jestli to bude evolučně - postupně nebo revolučně - šokem.
Světu tedy nehrozí přelidnění, ale spíš vyčerpání zdrojů?
Nelze to říct jednoznačně. Určité přelidnění hrozí a regionální už tady je. Dříve předpokládalo, že se počet lidí bude zdvojnásobovat každých padesát let. Trendy se ale mění. Nebude nás přibývat tak rychle. Před deseti lety nás přibývalo ročně 90 až 100 milionů, dnes je to 60 až 70 milionů. Před velkým problémem stojí Afrika. Například v Egyptě dnes žije 60 milionů lidí a za dvacet let by to měl být dvojnásobek. Ovšem o čem můžeme jen spekulovat: nárůst populace v Africe zřejmě bohužel srazí AIDS. Ve střední a jižní části kontinentu je populace tímto virem zamořená z 16 až 25 procent. Pokud se nestane, že vymyslíme levný  a účinný lék, bude nárůst populace nemocí oslabený.
Počítá se do budoucna s tím, že jaderná energie bude i přes nehody a protesty ekologů energií budoucnosti?
Tím si vůbec nejsem jistý. Je jisté, že fosilní paliva dojdou - ropa za 50 let, uhlí za 150 let. Samozřejmě můžeme mít jako alternativní zdroj jadernou elektrárnu, na což vsadila třeba Francie. Ale především se obáváme, že pokud by měl celý svět přejít na jadernou energetiku, byla by to hra s ďáblem. Rizika jsou příliš velká, ani ne kvůli riziku nehod v elektrárnách, ale kvůli nevyřešeným potížím. Například s ukládáním odpadu. Zatím vypadá nadějně spíš plyn, jehož zásoby máme tak na 200 let. A dřív nebo později, pokud na této planetě chceme dál působit, budeme muset stejně přejít na obnovitelné zdroje. A především na sluneční energii. Když řeknu sluneční, myslím tím také vodní, větrnou a využití biomasy. Některé státy EU už dnes využívají 15 až 40 procent energie z obnovitelných zdrojů. Naše republika 1,9 procenta, přitom by mohla přes 20 procent. Můžeme ovšem spekulovat i o tom, že nám jednou v budoucnu pomůže také technologie. Je dost dobře možné, že budeme mít sluneční kolektory na oběžné dráze. A odtud budeme energii dopravovat na Zem.
Na trvale udržitelný rozvoj jsou ale potřeba peníze a ty každý stát nemá...
Někteří ekonomové říkají, že existuje práh - 8 až 10 tisíc USD hrubého domácího produktu, kdy je společnost dostatečně ekonomicky silná a taky vyspělá. A kdy si lidé sami začínají životního prostředí považovat a chránit jej. Kdy neberou jako součást životní úrovně jen televizi, pračku, auto, ale i to, že mohou jít do lesa, že mají čistou řeku a nemají skládku hned za rohem. Je fakt, že čím chudší země, tím jsou obyvatelé méně citliví k životnímu prostředí. Na druhou stranu jsme si jisti, že prevence je podstatně levnější než řešení důsledků. Měli bychom se snažit i v chudších zemích prosazovat udržitelný rozvoj, protože se to vyplatí. Ale přesvědčit o tom někoho, kdo touží vydělat si jakkoliv na svůj první televizor, je těžké.
To by znamenalo, že se u nás blíží zlom?
Není to žádná magická hranice, kdy bychom si mohli říct: tak a jsme za vodou. Záleží na vládě, na prostředí, ve kterém žijeme, na uvědomělosti lidí. Já velmi vítám naše členství v EU. Ale ne proto, že si ekonomicky pomůžeme, ale protože se EU ve světě chová k životnímu prostředí nejlépe. A pokud budeme členy tohoto klubu, přinutí nás to se také lépe chovat. Nakonec už poslední tři roky přijímáme velmi intenzívně zákony EU, které se týkají životního prostředí. A to mě moc těší, jinak by nám to totiž trvalo i 15 nebo 20 let. A až do EU doopravdy vstoupíme, budeme je muset důsledně dodržovat.
Jenže změnit myšlení od videa k čistému lesu nepomůže ani zákon ani hranice HDP...
To je pravda. Ale asi to nemá řešení. Už Vavroušek říkal: Je to závod s časem, kdy výsledek nezná vůbec nikdo. Můžete politicky prosadit ledacos, ekonomicky nastavit pravidla. Ale hodnotové orientace se mění generačně. A co je zajímavé, někteří sociologové říkají, že v tomto je střední generace nejhorší. Vůči změnám jsou nejcitlivější mladí lidé s ideály a potom starší, důchodci. Střední generace je příliš pohlcená honbou za výdělkem.
K čemu je dobré vědět, co nás čeká?
K tomu, abychom se mohli snažit na budoucnost připravit. A vybrat si spíše ty lepší verze budoucnosti. Osobně nevěřím na osud. Myslím, že se pohybujeme v nějakých mantinelech, ale máme určitý prostor pro výběr. A proto, abychom se mohli rozhodovat dobře, informovaně, kvalifikovaně, tak je dobré o budoucnosti o něco vědět. Dokonce si myslím, že schopnost uvažovat o budoucnosti a pokud možno se alespoň trošku na základě toho chovat, vypovídá o rozvoji člověka a společnosti. Když se podíváte na přírodní národy: jsou to lidé, kteří žijí přítomností a nemají ani výraz pro budoucnost. A nebo jiný příklad: Eskymáky. Ti žili dlouho na úrovni doby kamenné. Když jsem mezi nimi byl, zjistil jsem, že jsou schopni uvažovat v horizontu několika dní, týdnů, možná měsíců. Ale ne více. Mají v osadě svoji vlastní samosprávu, ovšem také dva finanční úředníky - bělochy, kteří se starají, aby rozpočet od kanadské vlády vydržel na celý rok. Ale my doma jsme schopni si rozvrhnout finance tak, abych nezkrachovali. Naše republika i přes diskutabilní zadlužení dokáže zodpovědně hospodařit na rok, případně na volební období. Nicméně zatím nikdo není ochoten přemýšlet v dlouhodobém horizontu. A když se to týká globálních klimatických změn, tak opravdu málo lidí na světě uvažuje dostatečně dopředu. Vypadá to, že i 20 let je zatím na lidstvo dlouhá doba.
Nezkoušel jste, třeba z legrace, vytvořit si verze své budoucnosti?
To přece dělá každý. Lidé by však podle mě neměli chodit za kartářkou nebo si sestavovat horoskop ve smyslu: 12. září mě potká velké štěstí nebo naopak onemocním. Každý se přece rozhoduje, zda se přihlásí na vysokou školu, jestli chce dělat tohle nebo by radši dělal něco jiného. Každý z nás si více či méně takové projekce do budoucna dělá.

MARTINA MACKOVÁ