Krize a přepřahání za jízdy

O krizi či krizích. O osobní odpovědnosti. To vše s trochou nostalgie.

     Krize hospodářská, krize vládní, krize finanční, krize demokracie, krize lidských vztahů, krize tisku … říká se, že když spadne na zem namazaný krajíc, tak vždycky tou namazanou stranou dolů. Parkinsonův zákon říká něco v tom smyslu, že když se má něco pokazit – pokazí se to. A je přeci normální, že někdy něco nevyjde. Jenže jsme si už po dlouhé masáži našich uší, očí a mozků z novin, proslovů politiků, přednášek manažerů zvykli poslouchat jen o našich úspěších. Jakmile je v novinách, v televizi v proslovu nějaká zpráva, která se nám nelíbí, okamžitě noviny odhodíme, televizi vypneme, odejdeme ze sálu. Špatně to přeci dělají jen konkurenční země, noviny či televize, konkurenční politické strany, konkurenční firmy, ale my sami – no to přeci nepřichází v úvahu. Já, já – my,my ……jsme neomylní!
Uspáni úspěchy jsme narazili na nenormální problém - všechno se pokazilo naráz! To se zřejmě stalo v několika málo posledních létech, takže nadšení a pokrok z konce minulého století, který se v posledních létech zpomalil a v některých věcech dokonce zastavil postupně vyprchává a lidé zjišťují, že mnoho věcí už nejde udělat. Krachují firmy, banky, osobní plány. Moc věcí se zkomplikovalo na neúnosnou mez (udržení zaměstnání, získání dotací, postavení domu, prosazení rozumného názoru třeba na vytápění obce, na opravu špatných domů atd.) a tak jsme začali svět kolem nás vidět jinýma očima a začali jsme tomu říkat krize a rozhlížíme se kolem a hledáme viníka. No přeci já jsem dělal všechno co chtěla společnost (noviny a televize), co chtěla moje politická strana, co chtěl šéf mé firmy. Takže já přeci nemohu platit za krizi, to oni……!
     Zvykli jsme si na to, že všechno šlo jakoby po másle a zapomněli jsme si vše dávat do souvislostí. Nelze například stále montovat nová auta, když už si většina lidí v Česku nové auto koupila a nemá na to opakovat tento krok každé dva roky. Je sice pravda, že například na Ukrajině, v Rumunsku, v Rusku, v Číně a dalších zemích ještě nemají všichni lidé nová auta. Nelze ale věřit, že je budou chtít ausgerechnet z Čech. Naproti tomu nadáváme na to, že není kde zaparkovat, že jsou ucpané cesty, že jsou vysoké daně na benzín, že jsou rozbité cesty, že nám silničáři neshrabali na pátek odpoledne sníh až před chalupu na Vysočině. Chceme jen prosperitu, která byla v minulosti dost postavena na tom, že se zde vyrábí auta. Chceme jezdit po krásných silnicích a dálnicích a neplatit daně.
     Je to bludný kruh, že kterého se velmi špatně uniká. Jestliže se tedy někde něco začalo kazit, nastala zvláštní situace a v ní se dělají samozřejmě nějaké kroky ne po zralém uvážení, ale pod tlakem. Zvyšuje se tedy riziko, že některý krok nebude dobře vyzkoušen a situaci může zhoršit. Plus se tomu přidává to, že jsou zde i lidé (a není jich podle mého soudu málo), kteří si zhoršení situace přejí a dělají kroky, ale zlepšení nenastalo, případně se situace ještě zhoršila. Když jedete dostih, když se řítíte z kopce na bicyklu nebo na lyžích, když veslujete na lodi a jste na konci startovního pole, velmi složitě lze dosáhnout vítězství tím, že přeskočím na jiného koně, vyměním kolo nebo loď. V závodě to někdy vůbec nejde. Jenže v naší společnosti se někteří rozhodli, že to uděláme. Přepřaháme za docela šílené jízdy koně do stejného vozu.
     Jsem už v politice dost dlouho na to, abych si udělal představu o možných krocích v různých situacích. Jsem projektantem dost dlouho, abych si dovedl seřadit kroky pro určitou stavbu nebo činnost tak, aby měly trochu selského rozumu. Zažil jsem dost situací, abych z nich dovedl odvodit důsledky pro budoucnost. Dnešní situace podle mého názoru se připravuje už dlouho. Řekl bych dokonce velmi dlouho – v Česku od dob opoziční smlouvy (tedy let 1998 – 2002) se neustále zvyšuje tlak na zajištění bezproblémového vládnutí se zaručenou ústavní většinou, protože komunikace mezi politiky už není co bývala za dob Občanského fóra. Tehdy se lidé dohadovali o výsledku, dnes o něm chtějí jen hlasovat. Výsledek nediskuse a pouhého hlasování o problémech je krize. Výsledek vyhýbání se osobní odpovědnosti je dezorientovaný dav, ženoucí se za tím, který nejvíc křičí i když mu nikdo nerozumí co to vlastně řve. Výsledek je, že když se konečně někdo dopachtí alespoň na okraj maléru a začne se jeho okolí dařit, přijde soused a rozkope mu naději na lepší časy, protože on by z toho neměl nic.
Tvrdím už velmi dlouho, že výsledek voleb je dílo voličů a nikoli volených. Výsledek práce zvolených je úplně jiná pohádka a musí se tyto dvě věci oddělit. Jestliže voliči slepě věří a nepřemýšlí, neptají se a jen poslouchají, nerozumí a myslí, že to nevadí – zakládají tím na potenciální krizi, ve které budou žít a nezmění nic tím, že budou tvrdit, že to zkazil někdo jiný a ne oni. Nesetřesou osobní odpovědnost za špatnou volbu, případně nevolbu tím, že budou jen nadávat a nezačnou přemýšlet. Jestliže předseda ODS prosazoval volbu prezidenta Klause, bylo by přeci nelogické říkat dnes, že to byla dobrá volba, když se dnes prezident chová k ODS (alespoň její velké části), jako k nepříteli. Je nutné nazvat dnes věci pravými jmény a přiznat, že to nebyla nejlepší volba. Nazvat to pouze krizí a házet za to odpovědnost na někoho jiného je přeci blbost. Chtít se mít stále lépe a radostněji už tady jednou bylo. Skončilo to před dvaceti léty tzv. „krizí socialismu a komunismu“. Pokud si pamatuji, skoro zanikl, ale to co vzniklo, bylo o dost lepší.
Ing. František Nerad – místostarosta obce Strašice