Energie pro bydlení (a život) a obecní zastupitelstva

Zákon č.172/1991 o převodu majetku státu na obce převedl obcím byty a zákon o obecním zřízení č. 367/1990 Sb. ve znění dalších předpisů (dnes zákon 128/2000 Sb.), dal obecním zastupitelstvům pravomoci ve věci správy vlastního majetku, tedy i bytů. Dost bytů je v panelové zástavbě v panelové zástavbě, všech možných typů a stáří (podle statistik je v ČR 1,2 milionu panelových bytů). Obcím patří dnes asi 20 % bytového fondu naší republiky, což není nezanedbatelné množství. Z tohoto stavu vyplývá několik skutečností a faktů, která jsou nepopiratelné a působí problémy všem. Nejvíce problémů působí zřejmě energetická náročnost provozu těchto bytů a z toho vyplývající ekologická zátěž našeho životního prostředí a „český příspěvek většiny komunálních politiků globálnímu oteplování“. Je však otázka, zda jsou tyto věci tak nepřekonatelné, že pořízení, nájem, správa a provoz, nebo vlastnictví bytu musejí být noční můrou opravdu ekologicky myslících občanů tohoto státu.

1. fakt je, že obcím zákon přímo neurčil, že se o tyto byty mají starat řádně, efektivně a ekonomicky. Takže obecní zastupitelstva bez těchto mantinelů se o své byty starala a starají různě.

2. fakt je, že obce sice dostaly byty, ale k nim žádné peníze z odpisů a k tomu vyhlášku o regulaci nájemného, kterou schvaluje někdo kdo tyto byty nevlastní a nemá je denně na očích.

3. fakt je, že technická a energetická hodnota těchto bytů a zařízení, které energie k nim dodávají, byla na úrovni velmi rozdílné od té, kterou by si jinak vlastníci odchovaní trhem představovali.

4. fakt je, že vzdělání, schopnosti a možnosti zastupitelů jsou různé a drtivá většina z nich nemá a nikdy neměla ani potuchy, co to je trh s byty (zvláště nemá-li ji ani stát), co je to energetická politika (zvláště nemá-li ji ani stát), takže je velmi sporné, jak kvalitní mohou činit rozhodnutí.

5. fakt je, že obecní zastupitelstvo bylo zvoleno občany, kterým kandidáti před volbami cosi slíbili a občané chtějí, aby své sliby splnili. Není asi znám případ, že by kandidát kandidoval a uspěl ve volbách s tím, že zvýší ceny tepla, zdraží nájemné, zavede úsporná opatření. S takovýmito sliby se volby nevyhrávají. Opačné sliby sice úspěch mají, ale splnění těchto slibů zpravidla situaci zhoršuje.

6.  fakt je, že každému je bližší košile než kabát a vždy kráčí cestou nejmenšího odporu. Rozdává-li stát podpory na ekologizaci zdrojů, je jednodušší vyměnit uhelné kotle za elektrické přímotopy a ty pak klidně za plynové kotle, než zateplit fasádu, vyregulovat otopné soustavy nebo vyměnit radiátory za účinnější, zvláště je-li správní firma na byty závislá svými příjmy na počtu Gigajoulů vyrobených a dodaných, než na počtu uspořených. Zálohy na teplo lze zvýšit vždy, snížení není tak populární.

7. fakt je, že zatímco před deseti léty bylo zbytečné a dětinské žádat monopolního dodavatele plynu v kraji o cokoli. Dnes těmto firmám již došlo, že jejich prosperita je a bude přímo závislá na počtu odběrních míst a množství prodaného plynu (zvláště pak do neizolovaných paneláků) a nikoli na úsporách plynu, takže financují vysokotlaké rozvody i tam, kde se tomu před deseti léty zoufale bránili. Navíc jim vznikají nepříjemní konkurenti ve formě privátních transportních společností.

8. fakt je, že převážná většina občanů ztrácí přehled o ekonomickém a politickém dění ve státě a má stále více starostí sama se sebou. Chuť řešit problémy a věci za někoho, kdo je za rozhodování placen nebo alespoň oslavován, již mnoho lidí také nemá.

Stěžovat si na tento stav je zbytečné. Je nutné hledat řešení a ptát se, zda řešení existují? Základem řešení je zavedení nebo zdokonalení technických norem a zákonů a reforma veřejné správy. Reforma jak ve smyslu legislativním, tak zejména ve smyslu změny způsobu myšlení zastupitelů všech úrovní. Musí se již začít vyplácet zodpovědným lidem, že jsou zodpovědní a nezodpovědní musejí být trestáni za svoji nezodpovědnost. Konstatuji, že zejména tato část reformy veřejné správy se ještě příliš nerozběhla!

Jedním z kroků reformy veřejné správy je posílení zodpovědnosti zastupitelů za svá rozhodnutí byť stále zůstávají rozhodnutími kolektivními. Je nutné, aby vznikly nástroje, které budou nutit pracovníky úřadů i členy orgánů do sebevzdělávání, musejí být účinnější kontrolní nástroje, veřejná správa se musí přesunout blíže k občanovi a ten musí mít více možností dostat informace a nahlédnout do rozhodnutí různých orgánů, které si koneckonců zvolil. Jen bude muset chtít tyto informace získat a použít je. Konstatuji, že nefunguje jedno ani druhé!

Je normální, že dnes můžete potkat poslance i člena zastupitelstva, který vehementně hlasuje, ale neví o čem. Je-li v obci 9 zastupitelů, stačí pět z nich, aby bylo rozhodnuto o ekonomickém nesmyslu, o energetických ani nemluvě. Kontrola nad takovýmito rozhodnutími je tak složitá, že vlastně skoro není. Státní správa má málo nástrojů, aby špatné rozhodnutí změnila a občan vlastní pouze možnost „stížnosti“ či „žaloby“ na špatné plnění odpovědnosti. Bohužel v česku je jejich vyřizování záležitostí měsíců a let a nikoli okamžité nápravy. Takže špatná rozhodnutí jsou zpravidla realizována dříve, než problém někdo prošetří. Škody se projeví za dlouhou dobu a v mnoha případech jsou nevratné.

Příklad plynofikací obce a instalace nových kotlů do stávajících a nevyhovujících panelových bytů není ojedinělý. Nájemci takovéhoto obecního paneláku, ve kterém za ně zastupitelé rozhodli o “ekologizaci topení” nejsou ojedinělé a lidé začnou protestovat až když přijde první zvýšená záloha na teplo. Znám případ, kdy zastupitelstvo zveřejnilo své záměry poté, co odhlasovalo plynofikaci a podepsalo smlouvu. Je fakt, že vlastník bytu má možnost se i v tomto případě rozhodnout, že si byt či domek nejprve zateplí a pak možná připojí. Nájemce však je bez šancí cokoli podniknout, pouze podat žalobu na zneužití pravomocí veřejného činitele na kolektiv lidí, z nichž mnozí ani neví, o čem hlasovali. Zpravidla ale soud nevyhraje a platí a platí. Stavební úřad klidně vydá stavební povolení na plynovodní rozvod po obci, protože mu žádný předpis neurčuje, že zemní plyn (neobnovitelný zdroj energie) by neměl být zaveden do budovy, která nesplňuje základní normy, alespoň v evropském průměru. Je také fakt, že většině občanů jsou rozhodnutí zastupitelstev obcí dost lhostejná.

Zákon o hospodaření s energiemi č. 406/2000 Sb. již sice zavedl povinné provedení energetických auditů domů, ale nezná povinnost auditu obcí před přivedením vysokotlaké přípojky do ní, nebo který by dokonce byl součástí povinného územního plánu. Ten by zastupitelé samozřejmě schvalovali a samozřejmě by si museli být vědomi následků svých špatných rozhodnutí. Řeči zastupitelů, kteří sice pod ekologickými hesly na radnice kandidovali, ale jimž jejich skutečné plnění dělá velké potíže, jsou slyšet stále častěji. Bohužel není takový zákon, který by řešil energetickou politiku obcí jednoznačně ve prospěch skutečné ekologie. Zřejmě bude schválen až po plynofikaci všech osad a chatových kolonií na území našeho státu. Zákon o hospodaření energií neurčuje majiteli velkého zdroje tepla povinnost efektivního využívání tohoto tepla. Zvláště byl-li postaven v době centrálně plánovaného levného tepla pro všechny, včetně zpěvného ptactva hnízdícího ve větvích sídlištních stromů. Jediný zákon, který určoval jistou ekologickou a energetickou povinnost vlastníkům nemovitostí (vyhláška 186/1991 Sb. o povinném zavedení měření spotřeby energií pro vytápění), byl krátce po svém schválení zrušen. Někteří členové zastupitelstev se o této vyhlášce ani nedozvěděli. Nově se tato povinnost sice vrací, ale těch keců kolem, zejména od lidí, kteří tomu vůbec nerozumí a kterým nějaké globální oteplení vůbec nic neříká. Hlavně že rozhodují v zastupitelstvu.

Měl jsem možnost navštívit sídliště bytového družstva OBOS v Oslo v Norsku. Sídliště bylo složeno z domů, velmi podobných našim dvouletkovým bytovkám. Třípodlažní dům se dvěma vchody s dvěma byty na patře. Byly také postaveny v padesátých létech a bydlí v nich stejní lidé jako u nás. Domy však za tu dobu mají dvakrát vyměněná okna. Mají tepelně izolované střechy , centralizované zdroje vytápění a kvalitní fasády. Znám u nás stovky těchto dvouletkových objektů s původními zdvojenými dřevěnými okny, taškovou krytinou na latích, temně rudými klasy na okrovém břízolitu a kotlem na koks z poloviny šedesátých let. Jsou spravovány obcemi a zastupitelstvo již rozhodlo o jejich privatizaci podle zákona 72/1994 Sb., čímž problém vyřešilo. Někde do nich již byl přiveden plyn. Čtenáři jistě budou znát ve svém okolí podobné případy.

Je však toto správná cesta k trhu s byty, k ekonomice a racionální energetické politice? Lze s takovýmto postupem, který působí nevratné škody na zdrojích i lidech, dlouhou dobu vydržet? Tvrdím, že není! Rozvinuté země se postupně a stále hlasitěji hlásí k trvale udržitelnému životu společnosti a u nás ještě zákony umožňují, aby si určité skupiny lidí dělaly legálně cokoli, co je napadne. Teoretici a myslitelé ve vyspělých zemích již uvažují o obdobích “dobrovolné skromnosti”, protože brzy už nebude z čeho brát. U nás se desítku let diskutuje a dálnicích, elektrárnách, privatizaci národních monopolů na rozvody životně důležitých energií, o různých typech politik a konec těchto diskusí je v nedohlednu. Reforma veřejné správy je v běhu, ale ukončena není, takže se ještě uvidí. Měla by na rozhodovací místa dostat lidi a dát jim do rukou nástroje, které by naši situaci zlepšily. Fungovat začala v roce 2000, ale dokonale bude fungovat o něco později. O kolik později záleží na jednom každém z nás.