Asijská katastrofa

Přírodní katastrofy a globální odpovědnost. Čas pro nový "Marshallův plán"?!

Asijská katastrofa, evropská spoluodpovědnost
Rok 2004 neskončil pro milióny lidí v Asii dobře. Desetitisíce lidí zemřeli v důsledku jednoho z nejhorších zemětřesení v novodobých dějinách, statisíce byli zraněni, nebo přišli o své blízké a milióny lidí utrpěli větší či menší hmotné škody.
Síly přírody jsou mocné a občas se takové katastrofy dějí a budou dít. Nedokážeme jim zabránit, ale občas je dokážeme předvídat a varovat před nimi. A to je první poučení z katastrofy v jižní a jihovýchodní Asii – tisíce, možná desetitisíce lidí zemřeli zbytečně, protože chyběl, nebo nefungoval systém včasného varování. Týká se to především Srí Lanky a Indie, nemluvě o Somálsku ve východní Africe. I když se vlna tsunami valila Indickým oceánem rychlostí 500 km/hod., trvalo mnoho hodin, než dorazila k pobřeží, kde se vzedmula a zabíjela. Přitom hranice mezi životem a smrtí byla jen několik málo minut času na útěk. Zvířata díky instinktu přežila. Člověk, vybavený vesmírnými satelity a dalšími sofistikovanými přístroji, dopadl mnohem hůře.
Druhé poučení nás čeká v následujících dnech a týdnech. Tropické vedro a vlhko je velmi vhodné prostředí pro šíření nemocí a vznik smrtelných epidemií. Na to místní státy a komunity samy nestačí a odpovědnost bude i na mezinárodním společenství. Otázkou není, jak OSN a vlády vyspělých zemí situaci zvládnou, otázkou je, jak velká bude míra jejich selhání a kolik dalších ztracených životů to přinese. Nadějí pro postižené tak zůstávají především nevládní organizace. Bohužel, protože hlavní zdroji (finančními i lidskými) pro účinnou pomoc disponují vládní organizace, nejsou však schopny je použít rychle, efektivně a dostatečně velkoryse.
A to nás přivádí ke třetímu, nejzásadnějšímu problému. Nejhorší důsledky katastrofy odezní během několika příštích let. Ne však příčiny tak rozsáhlých obětí a škod. Rozvojové země potřebují naši dlouhodobou pomoc a spolupráci, která by nebyla roztříštěná a poskytovaná ad hoc, ale naopak koordinovaná, komplexní a na budoucnost orientovaná. V historii je znám alespoň jeden příklad takové pomoci, která umožnila miliónům lidí žít v míru, materiální zajištěnosti a rozvinout svůj tvořivý potenciál. Byl to Marshallův plán v Evropě v letech 1948 – 1952. Šestnáct evropských států jej přijalo. Československo (jako 17 evropský stát) jej nejprve přijalo a potom na nátlak Moskvy odmítlo. Důsledky vidíme dodnes, i když se, Bohu díky, postupně posledních 15 let zacelují.
Chci tím říci, že svět potřebuje nový, tentokrát globální Marshallův plán, i když to bude práce pro několik generací. Můžeme samozřejmě na tuto výzvu rezignovat, ale pak nás čeká, slovy Roberta Kaplana, „přicházející věk anarchie“. Nejprve v rozvojových regionech, následně v ostatních částech světa.
Strana pro otevřenou společnost má „globální spoluodpovědnost“ jako jeden ze tří pilířů zakotvenu ve svém programu od vzniku strany v roce 1998 (společně s podporou otevřené společnosti a udržitelného rozvoje). Byle jsme zatím příliš slabí, abychom globální spoluodpovědnost dokázali v české společnosti výrazněji prosazovat. Což nás však nezbavuje potřeby o tento cíl usilovat v následujících měsících a letech.
Hezký rok 2005!
Pavel Nováček