Principy sos-OF
logo sos-OF
Sdružení pro občanskou společnost - Otevřené fórum
postmaster [ zavináč ] sos-of.cz
Virtuální politické sdružení (stolní společnost) pro ty, kteří vyznávají stejné principy.
Navazuje na ideály Občanského fóra a prvních deseti let Strany pro otevřenou společnost.
Nepřehlédněte!
Blogy a weby členů a příznivců
Další nabídka
Vyhledávání

Vyhledat text

Informace
Technická správa webu: postmaster [zavináč] sos-of.cz
Softwarová podpora: Cabalsoft

(c) Copyright Jiří Lukáš, 2001-2005

TOPlist

František Nerad napsal

20 let je moc nebo málo?

Něco vzpomínek a něco vyhlídek.
První ze série článků k dvacátému výročí Listopadu 1989.


     Když jsem byl malý, bydlel jsem jen několik metrů od brány strašických kasáren. Vojáci, kterým bylo kolem 20 let, chodili okolo našeho domu v „kopřivácích“ na sobě a „s půllitry“ na nohách a všichni se mi zdáli staří. Zpívali pochodové české písničky a bylo to všechno takové klidné. Čas od času okolo přejel tank a denně několik aut. Chodili jsme hrát fotbal, volejbal, cvičili ve stařičké školní tělocvičně, chodili do Pionýra, škola byla plná hodných, ale přísných učitelů a učitelek a učili nás žít, sbírali jsme šrot, papír a léčivé byliny. Učitelé nám předávali své životní zkušenosti a neučili nás jen podle osnov. Bylo mi málo roků a 20 let bylo pro mě tehdy hodně let. V dětství se člověk nedívá dozadu ani dopředu – prostě žije.
     Když mi bylo 17 let – tedy skoro 20, psal se rok 1968 a každý jsme si mohli koupit pěkné knížky, desky zajít do kina na fantastické filmy, třeba Ostře sledované vlaky, Obchod na korze, Hoří má panenko, Lásky jedné plavovlásky, Žert, Všichni dobří rodáci a mnoho, mnoho dalších. Přišel záchvěv svobody a život začínal ubíhat rychleji. V Praze v Alhambře ukazovali Krásu bez závoje a my jsme nahlédli i trochu víc za hranice. Beatles a Rolling Stones a Goerge and Beatovens a Matadors se hráli i v Československém rozhlase denně. Je pravda, že když je vám kolem dvaceti let máte jiný pohled na život – tedy do té doby, než přijde 21. srpen 1968 a přijede do kasáren vedle vašeho domu sovětský tank a namíří kanónem na zavřenou bránu, před kterou stojí několik vojáků s holýma rukama. Už se mi nezdáli staří, ale poznal jsem, jak vypadá statečnost u dvacetiletých lidí. Za dvacet let se člověk lecčemu naučí, když k tomu je příležitost. Je pravda, že od února roku 1948 uteklo 20 let a já jsem začal vnímat jisté rozdíly v životních možnostech a zkušenostech. Díval-li jsem se v roce 1968 dozadu – začal jsem pochybovat. Díval-li jsem se dopředu, byla cítit naděje na změny (tedy do toho 21.8.1968). Nebo to bylo možná tím, jak jsem studoval stavařinu, která se dívá dopředu a proto se mi to zdálo jednodušší. Ve stavařině totiž ten, kdo nemá představivost o budoucnosti, nic nedokáže. Právě díky zkušenosti 21. srpna jsem pochopil, že rozumný člověk se musí dívat dopředu i dozadu a žije tak, aby si užil a vyhnul se chybám, které udělal nebo viděl dělat jiné. Chyby stále opakuje jen blbec. Život běžel trochu jako splašený. Dvacet let se mi zdálo jako kousíček života.
     Jenže ….. byla povinná vojenská služba, a narukoval jsem v roce 1970. Byly to nejtvrdší roky normalizace. Ze škol odešli učitelé, které jsme měli rádi, z vojny odešli důstojníci, kteří byli vojáky a začala sem proudit „nová“ krev. První, co jsem podepsal na vojně, kromě soupisu civilních šatů, byl povinný vstup do SSM, o kterém se nediskutovalo. Povinně jsem poslouchal PŠM a na základě „demokratického centralismu“, kdy nám řekli, že se můžeme zeptat na co chceme, jsem se zeptal. „Válka prý je pokračování politiky vojenskými prostředky!“ nám četl major Slimák. Trochu jsem tomu nerozuměl. Když jsme se mohli zeptat na co chceme, tak jsem se zeptal: Proč, když nějaký politik se pohádá s jiným politikem, pošlou proti sobě jiné lidi a nevyřídí si to sami? Vždyť dřív, když se král pohádal s jiným králem, sedli na koně a v čele své armády si to jeli někam vysvětlit osobně. Takhle přeci ti politici zůstanou a tedy zůstává i šance, že se budou hádat dál.To přeci není fér vůči těm, kteří se kvůli nim zabíjejí.
     Major Slimák mi neodpověděl, ale hned večer jsem byl povolán do jeho kanceláře. Tam mi nahlas vysvětlil, že rozvíjím Mark-Klausewitzovu (nebo jak se to píše) teorii války. Vyzvídal co jsem četl, s kým spolupracuji, v jaké protistátní buňce jsem členem. Fakt mi dalo dost práce vysvětlit, že toho Klause von … neznám, že jsem členem Spartaku Strašice a ZO SSM VÚ Jihlava a Dukly Jihlava. Musel jsem slíbit, že se nebudu ptát a tak ně nechali učit se střílet z tanku na imperialisty a hrát tam fotbal. Vrátil jsem se do Strašic na druhý rok vojny a spal za tou branou, na kterou jsem se celý život díval a kterou jsem měl vrytu do paměti z 21.8.1968. Zjistil jsem, že mluviti je stříbro a mlčeti zlato a tak jsem mlčel. Jenže přijeli k nám na dvůr vedle té brány do kasáren příbuzní z toho špatného Německa a aniž bych řekl jediné slovo, řvali na mě, tentokrát kontráši, znovu. Ze dne na den jsem měnil vojenské zařazení, čili ČVO. Ty dva roky mi připadaly jako 20 let. Táhlo se to jako smrad a zpívali jsme si k tomu jen Přes spáleniště, přes krvavé řeky …. nebo Naše tanky letí srázy v hrudích máme srdce statečná …….!
     Po vojně jsem začal studovat vysokou školu a chodil při tom do práce, takže mi bylo všechno ostatní docela dost ukradené. Myslel jsem na budoucnost a plánoval si co všechno bude. Jak se oženit, jak dostudovat, jak si zařídit rodinu, jak pro ni zajistit bydlení. Po večerech jsme s několika málo přáteli poslouchali jedinou desku K. Kryla vydanou v ČSSR a několik pásků s písničkami, které v rozhlase a v televizi nehráli. Poslouchal jsem si Svobodnou Evropu, četl knihy z roku 1968, které jsem si prozíravě tehdy koupil. Pokusy vyjet z ČSSR za hranice byly poměrně složité a zbytečné. Od kamarádů jsem se dozvěděl, že mě sleduje vojenská kontrarozvědka a někteří mě požádali, abych jim nekomplikoval život nějakými poznámkami na veřejnosti. Novinky ze stavařiny z Německa mi chodily přes kontrolu, devizový příslib mi nedali, ještě že si lidé dost stavěli domy, garáže atd. Dost jsem toho za tu dobu udělal. Žili jsme dvojí život – doma a na veřejnosti, takže osobní život letěl jako splašený, okolo nás se to vše táhlo jako med. Dvacet let bylo dlouhých, hooooodně dlouhýýýýýýýýých.
     Přišel rok 1989 a cosi se zlomilo, zhroutilo, změnilo, z té šedi rozkvetlo, zazářilo. To jak pro koho. Založili jsme OF, začali si vymýšlet, pracovat podle svého a život se o hodně zrychlil. Skoro denní nucené vymýšlení strategií, nových pravidel, jiných nápadů sice dost vysilovalo, ale hodně posilovalo. Čemu se v mládí naučíš, ve stáří se bude hodit. Jenže to, co nás v mém mládí učili, se do nové doby moc nehodilo. Je fakt, že 21. srpen 1968 bylo takové divné datum, které dělilo život a myšlení lidí mé generace na dvě části. Přemýšleli jsme zda se vrátit nebo pokračovat, ale nikdo z nás nevěděl v čem. Byly vlastně jen dvě možnosti - začít znovu od začátku, nebo pokračovat. Bylo mi skoro čtyřicet a měl za sebou dvě dvacítky let a obě byly takové zdánlivě dlouhé. První dvacítka proto, že jsem ji nevnímal, druhá proto, že jsem ji vnímal až moc a přitom vnímat nechtěl. Zmizely totiž písničky a filmy z doby před dvaceti léty, zmizeli někteří jejich zpěváci, režiséři a herci, byly jen vzpomínky a skoro nebyla naděje. Sedíte doma, bloudíte po glóbusu, posloucháte Kryla, Blue Efekt, Matušku, Dobeše, Hutku a ptáte se: Proč tady nejsou? Proč tady nemůžou být? Najednou znovu přijeli, přiletěli, zazpívali a vrátil jsem se o dvacet let zpátky a zjistil, že se toho za těch dvacet let vlastně mnoho nezměnilo. Nebylo to zase tak dlouhé, jen jsme ten čas nevnímali. Pár šedin, víc vzpomínek. Když jsem pak seděl v ČNR a ve vedlejší lavici moje modla z mládí - Vláďa Mišík. Vzhlížel jsem k němu s posvátnou úctou a on mi nabídl tykání a bavili se spolu, jako bychom se znali od nepanšti. Bylo to nepopsatelné. Potkáte na schodišti ve Špalíčku Jaroslava Hutku, pana Vodňanského, pana Kačera a všichni se usmívají a normálně se s vámi baví - je to jiné než dřív, je to povzbuzující. Rozhodli jsme se pro nové základy.
     Než jsem se nadál, slavím spolu s jinými oficiální dvacítku v novém politickém a hospodářském systému. Musím říci, že mi uběhla neuvěřitelně rychle, ale vůbec mě to nemrzí. Udělal jsem za tu dobu 100x víc práce, naučil jsem se věci, o kterých jsem neměl ani ponětí, viděl jsem toho víc, než za předcházejících 40 let dohromady. Je ale fakt na pováženou, zda by měl život běžet rychle nebo pomalu. Je pravda, že když člověk nic neumí a umět nechce, když je nezaměstnaný, chudý, když nemá chuť se nic nového učit, že to nestojí za nic a člověk by nejraději nebyl. Tedy alespoň myslím. Nedostal jsem se do takové situace, protože jsem se do ní dostat nechtěl. Protože v ní nejsem, chtěl bych, aby život utíkal pomalu, jenže on spěchá jako blázen. Zkrátka, jak říkal Jan Werich: „Čas je pojem relativní“ a záleží na jednom každém z nás, jak rychle chceme aby běžel. V létech před rokem 1989, tedy před dvaceti léty sice běžel pomalu, ale také jsme nic neviděli. Dnes sice letí, ale máme šanci prožít spoustu věcí. Neměnil bych. A vo tom to je!
Poprvé zveřejněno na www.stranaos.cz, do údaje "počet přečtení" vložen údaj k 1. 5. 2010.

| Autor: Ing. František Nerad | Vydáno dne 12. 10. 2009 | 3318 přečtení | Počet komentářů: 10 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Novinky / pozvánky
22.10.2013: Mimořádné volby do PS PČR
25.-26. října 2013 se uskuteční předčasné volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Volte Zelené, KDU-ČSL, Starosty či Změnu, ale hlavně jděte k volbám a někomu svůj hlas darujte (pokud se obdarovaný špatně zachová k dárci, lze dar vymáhat zpět).
Vlajka pro Tibet 10. 3.
Krajské volby 2012
Čtení odjinud

Nejčtenější články za poslední rok

Neexistuji vhodna data!


Nejkomentovanější články za 9 měsíců

Databáze je prázdná!