Tyto volby jsme prohráli všichni. Co dál?

Máme za sebou krajské a senátní volby, které neskončily vůbec dobře. Pouze v Libereckém kraji získala Strana pro otevřenou společnost tři mandáty, v senátních volbách neuspěl ani jeden z našich kandidátů. Troufám si však říci, že lepšího výsledku se snad ani dosáhnout nedalo. Jak říká předseda SOS Pavel Rytíř, zúčastnili jsme se asi jiných voleb, než voliči. Co se vlastně stalo?

1. Zdá se, že voliči chtějí jednoduché rozhodování mezi dvěma velkými stranami, nabídkou dalších stran se nechtějí zabývat. O tom svědčí nejen propad neparlamentních stran a volebních uskupení, ale zejména propad parlamentní Strany zelených.
2. Zhruba šestina voličů jsou frustrovaní lidé, pro které je současný svět příliš komplikovaný a přejí si návrat k autoritativní vládě a pořádku, reprezentovanému komunistickou ideologií.
3. Přibližně 40% voličů miluje populistické sliby a slyší na ně. K volbám přišel oproti minulým volbám vyšší počet lidí, což je dobře. Ale byli to právě oni, kdo se rozhodují podle třicetikorunového poplatku u lékaře (nevěřím, že by byli ochotni promýšlet mnohem složitější otázku transformace, resp. privatizace nemocnic, která opravdu zaváněla malérem).
4. ODS prohrála a prohrála po zásluze. Jedno vysvětlení může být, že současné, velmi opatrné reformy, jsou pro většinovou společnost nepřijatelné. Druhým (a mně bližším) vysvětlením je to, že ODS opožděně sklízí, co v 90. letech zasela. Co bylo tehdy prezentováno jako pravicová politika a budování kapitalismu, byl paskvil, který zdiskreditoval pravicovou politiku.
5. Zhruba polovina občanů se ani letos neobtěžovala k volbám. Je to jejich právo, ale jediný jejich čestný postoj by v následujících měsících měl být, slovy J. Chiraca, „nepropást příležitost mlčet“. Rezignovali vědomě na možnost promluvit u voleb, proto následující rozumování by z jejich strany bylo jen tlachání a mlácení prázdné slámy.
6. Vím, že za chvíli budou další volby (evropské a dost možná také předčasné parlamentní) a vše může být jinak. Ale viděno ze současnosti, nic hezkého nás nečeká. ČSSD se veze na tygru zvaném populismus a nemůže sesednout. Svět však čeká recese, možná i hospodářská krize a bylo by velmi naivní se domnívat, že se nám vyhne. Stát se zadlužoval i v období hospodářské konjuktury. Jak to tedy bude v období recese (krize) a pod tlakem nejsilnější (zatím opoziční) strany, která se vyvezla na vlně populismu a slibů typu „zamezíme zdražování“?

   Naskýtá se otázka, co s tím? SOS se vždy profilovala jako středová strana a jsem tomu rád. Ale česká politická scéna by potřebovala zoufale především věrohodnou pravicovou (nebo pravo-středovou) stranu. ODS jí nebyla, není a v blízké budoucnosti nebude. Když SOS vznikala, říkali jsme si, že jde o běh na dlouhou trať (10 – 15 let) s nejistým výsledkem. Stojíme nyní na dost důležité křižovatce. Má smysl pokračovat dál s vizí otevřené společnosti, udržitelného rozvoje a globální spoluodpovědnosti, když pro velkou část populace jsou při rozhodování klíčové otázky typu třicetikorunového poplatku? Má smysl pokračovat samostatně, nebo hledat partnery pro integraci? Nebo je čas na vzdělávání a osvětu, namísto předem prohraného boje s programem, který většina obyvatel této země, alespoň zatím, nezajímá a je jí lhostejný? Jsou to důležité otázky, které bude asi dobré na prosincové konferenci SOS v Litvínově otevřít a nějakou dobu se jejich promýšlení věnovat.

   Těsně před volbami nám společně s Pavlem Rytířem a Václavem Žákem vyšla v nakladatelství Geoda knížka „Snění o otevřené společnosti“, věnovaná 10. výročí založení Strany pro otevřenou společnost. Jednou snad budeme snění schopni transformovat ve věrohodnou a přitažlivou vizi, kterou bude možné přetavit v čin (slovy Victora Huga „nic není mocnějšího, než idea, jejíž čas nadešel“). Těsně po volbách, snad ovlivněn další marně vynaloženou energií ve volební kampani, spíše dávám za pravdu slovům Ondřeje Neffa, uveřejněným 27. října v Lidových novinách: „Našinci vyhovuje socialismus, bez ohledu na to, jestli má nebo nemá lidskou tvář. Musí to být takový socialismus, ve kterém je všechno k dostání a v televizi se hrají krváky a cajdáky a na dovolenou se může jezdit do Bibione v Itálii, kde se našinec domluví u tamních obchodníků česky. Takový socialismus, ve kterém se v novinách píše o tom, kdo se s kým vyspal a kdo koho zapíchl. ... Takový pohled na naši společnost je jediná reálná katarze, které můžeme dosáhnout po analýze výsledků posledních voleb. Všechno ostatní je jen stínové divadlo.“