Zvonili jsme klíči zbytečně nebo jen málo?

Něco vzpomínek a něco vyhlídek v souvislosti s výročím Listopadu 1989. A obrázek Standy Rejchrta.

     Dost často slýchám v poslední době posměšky na zvonění klíčů v listopadu 1989. Bohužel čím dál víc lidí dnes vzpomíná na období před tím listopadem jako na lepší část svého života. Díky dvaceti létům časového posunu však zřejmě zapomněli na mnoho věcí, které by nebyly, kdyby tehdy klíče nezvonily. Tehdy je mít chtěli. Mnoho lidí dnes tyto věci má, určitě by je vrátit nechtělo, ale chtělo by se vrátit do dob, kdy byla „jistota zaměstnání“ a stát ve státních podnicích zaměstnával 10 milionů lidí. Přitom nebylo moc práce. Přitom se nenosila se odpovědnost za cokoli. Tu měla Strana, protože si to vložila do Ústavy. Kdyby přes noc zmizely pro některé reptaly všechny ty supermarkety, zhasly televizní programy, ztratily se z trafik noviny, časopisy a cigarety, zmizely všechny ty filmy, hudební nosiče, satelity, zavřely se státní hranice a zakázalo se zase jezdit i do Chorvatska, asi by zvonili klíče znova. Dost lidí si život bez těchto věcí už nedovede představit, nicméně život v tomto čase odmítají. Možná mají představu, že by to za socialismu došlo stejně daleko, jako to došlo bez něho. Já tvrdím, že nedošli.
     Milouš Jakeš ještě žije a když ho slyším dnes mluvit, slyším z jeho slov, že nic z toho co je tady dnes nechtěl. Když jsem ho slyšel mluvit v roce 1989 v Červeném Hrádku, bylo mi jasné, že ten člověk neumí žít jinak a nedovolí žít jinak. Přesvědčoval o tom plný sál lidí a myslel to zcela vážně. Nikdo v tom sále mu neřekl že kecá, nikdo ani neceknul. Ti co v tom sále seděli, měli ty jeho myšlenky šířit mezi ostatní lidi. Bylo to hrozivé a je otázka, zda lidé z toho sálu by se chtěli do těch dob vrátit. Je otázka, proč ho z toho sálu nevyhnali? Četl jsem nedávno na jednom blogu toto:

„Paolo, 27.10.2009 08:31 - Nejsem výše uvedený, ale má pravdu, mladíci nás učí, jak jsme "my" žili dřív, zatímco oni ještě čůrali do plen-látkových, což je komické, my víme jak to bylo, tedy my běžní občané. Byli jsme veselí, bezstarostní a na politiku jsme kašlali, spravedlnosti bylo o moc víc, korupce v řádu /úplatky na urychlení něčeho/ stejně jsme to nakonec sehnali, ale byl prima kolektiv, super rekreace ROH včetně moře a prostě mě bylo fajn.“
…„prostě mě bylo fajn.“ Velmi přesný popis socialismu, který se tady nosil. Mě je fajn ……a zbytek mě nezajímá. Mám doma plastiku tří opic. Jedna má ucpané uši, jedna zakryté uši a jedna ucpanou pusu ….. a je jim fajn. Je to obraz té doby, je to představa člověka, který si občas přivydělal na melouchu, nezdaněné peníze, vyvexloval je za bony na „džíny“ a měl rád posezení v hospodě na levném pivu a tlačence s cibulí a za to šel klidně jednou za rok do průvodu. Vyslechl si pár projevů, které byly každý rok stejné, takže si z nich nemusel nic brát do hlavy a dělat si starosti. Většinou byly optimistické a špatně bylo jen někde jinde, nikoli v jeho vesnici nebo městě, v ČSSR, SSSR, NDR, v celém socialistickém táboře. Odpracoval něco brigádnických hodin na akci „Z“, aby mu vzali dítě do mateřské školy. Na kvalitě té práce moc nezáleželo, protože proč by měla stavět místní prodejnu potravin nebo kulturák státní stavební firma, když si to mohou troubové občani postavit sami o sobotách a nedělích. Že to nejsou zedníci? No a co! Stejně si stavějí rodinné domky taky sami, tak proč by si k tomu nepostavili ještě obchod. Že to má dost chyb? No a co! Zavři oči, pusu a běž do toho Kulturáku na levné pivo a buď rád, že na tebe neprší a máš alespoň to pivo! Zaplatil 20 – 30 Kčs měsíčně do ROH a v létě jel na odborový zájezd, někdy i k moři do NDR nebo Bulharska.
     Je pravda, že život byl snadný a levný. Nízké nájemné za levné byty. Levné teplo za levné uhlí. Na zničené Ostravsko a Sokolovsko a Mostecko se navezli lidé, kterým to bylo jedno, hlavně že platili do ROH 50 Kč a mohli po práci vypít víc piva. Nikdo se neodváží protestovat, protože právo na stávku tady nebylo. Nízké poplatky za dva programy v televizi. Levné ceny za rádio, které nemělo VKV. Levné ceny za gramofonové desky pečlivě vybraných zpěváků. Levné oblečení a boty ze stále stejných látek a stejných vzorů. Stejně si to ženy doma samy přešijí, protože když chtějí mít parádu, tak ať se snaží. Je však množství peněz za něco opravdu měřítkem hodnoty? Plat lékaře se příliš nelišil od platu zedníka.
     Není pravda, že život byl tehdy spravedlivější než dnes. Jak říkal jeden můj známý tehdy: „Stačí VUML, kurz šití a dvoje taneční a můžeš řídit fabriku.“ Můžeš být blbý, ale musíš mít stranickou knížku a mlčet k tomu, že někdo něco rozhodl špatně, že něco nefunguje, že není pravda, co tvrdí soudruh předseda Strany. Když nemáš knížku – mlč a bude ti fajn.
     Jak tedy odpovědět na otázku, proč obyčejní lidé zvonili na náměstích klíči? Nevěřím, že by si chtěli vyzvonit supermarkety, venezuelské telenovely, hudbu, nová auta. Myslím, že tehdy většinou zvonili klíči proto, že chtěli svobodu, otevřené hranice, ekologické prostředí kolem sebe a Jakeše a jemu podobné lidi pryč z vedení státu. Myslím, že chtěli právo na stávku a právo říct předsedovi Strany, že mele nesmysly. Chtěli mít šanci vyměnit předsedu MNV v obci i předsedu vlády v Praze a Bratislavě a poslance v Parlamentu a ne házet do urny manifestačně jeden papír se stále stejnými jmény. Chtěli víc vidět do kuchyně těm, kteří řídí společnost. Chtěli se vysmeknout z osidel SSSR, jejichž vojska zde stále připomínala jejich vlastní potupu z roku 1968.
     Jak tedy odpovědět na otázku, zda zvonili moc nebo málo? Já si osobně myslím, že zvonili příliš krátce. Všichni zazvonili a utekl Husák, Jakeš, Bilak, Kapek, Štěpán a pár dalších kousků a …….. většina z nich se přestala starat o to, co se děje nahoře. „…on to Havel zařídí, aby mi bylo prostě fajn!“ Budeme dál veselí, bezstarostní a na politiku kašleme ….
     Jenže uběhlo dvacet let a bezstarostnost je pryč, veselí se někam zatoulalo a politici si dělají co chtějí! Za dvacet let přišlo pro hodně lidí probuzení a vystřízlivění z vlastních omylů. Dvacet let nepozornosti je dost let na to, aby se změnil svět. Dnes tedy říkají: Na tohle jsem přeci klíči nezvonil, abych musel víc pracovat, nesl za něco odpovědnost, aby mi zdražili nájem a pivo a benzín a abych pořád volil nějaké nové zastupitele a poslance. Já se chci mít dobře a to ostatní mě moc nebere. Jo a nemám práci, kterou jsem měl do roku 1989!!!
     Jenže takový je život. Každý nový den je něco nového a když někdo přestane přemýšlet o novém dni a přemýšlí jen o tom, jak včera bylo fajn, někdo ho předběhne a pak už mnohdy nejde doběhnout a přijdou problémy. Pak znovu začne přemýšlet o tom, jak zazvoní klíči a ti, kteří se mu nelíbí utečou a ….. Naštěstí platí prastará věc: „Nevstoupíš dvakrát do jedné a téže řeky.“ Jo a ještě něco – bylo dost těch, kteří klíči nezvonili!!!
František Nerad, Strašice


Obrázek Standa Rejchrt