40. výročí srpna 1968 proběhlo ve znaku monotematického
vzpomínání hlavně na přepad republiky vojsky Varšavské smlouvy. V Plzni jsme
mohli na výstavce v parku sledovat začátek okupace den po dni – tanky, lidé
s holýma rukama proti nim.
Co předcházelo srpnu? Na tuto otázku mladšímu návštěvníku
výstavka neodpověděla, stejně jako většina ostatního „vzpomínání“. My, kteří
jsme prožívali celé „Pražské jaro“ 1968 předcházející srpnu, dodnes na ně
vzpomínáme jako na úžasné probuzení z umělého spánku.
Dění roku 1968 bylo vyvrcholením demokratizačních procesů
probíhajících nejprve v kultuře (vzpomeňme například vynikající díla filmařů
Formana, Jasného, knihy Hrabala, Kundery, časopisy jako Literární Listy), pak
v politice (zrušení cenzury, veřejně probíhající dialog s občany). Později se
začala rodit občanská společnost se svými spolky, stranami. V celém procesu již
vládnoucí jediná strana, KSČ, neměla vedoucí úlohu a tak logicky musela přijít
„bratrská pomoc“ z východního bloku, kdy Rusové nemohli připustit trhliny byť
jen ve větším podílu občanů na správě své země.
Komunisté v následující normalizaci propagovali
„Poučení z krizového vývoje“ a tvrdě trestali každého, kdo měl jiný názor.
Loajální občany odměňovali konzumní „kuličkou“, kterou si každý mohl valit
s sebou. Starost o věci veřejné byla povolena jen v rámci Národní fronty, volby
byly formální bez možnosti výběru.
Jaké poučení bychom si však mohli vzít z Jara my
v demokratickém státě? Že zastrašování a konzumní požitky mohou otupit i
sebelepší demokraty a že autoritativní zřízení může hrozit i v demokracii, pokud
občané rezignují na účast ve veřejném dění. Možná proto jsme se málo dozvěděli o
příčinách srpna, protože mnohým politikům nynější pasivita občanů vyhovuje. Poprvé zveřejněno na www.stranaos.cz, do údaje "počet přečtení" vložen údaj k 1. 5. 2010.
Tomáš Vlček, místostarosta České Lípy
Pavel Nováček,
Pavel Rytíř,
František Nerad,
Petr Hlávka, Rokycanské listy
Jaromír Dvořák, krajský zastupitel SOS na Liberecku
Václav Žák,
Milan Znoj,
