František Nerad, místopředseda SOS, který rád debatuje nám napsal:
Je 21. století, století změn. Doba, které přímo volá po
diskusích, co s tímhle světem dál. V rozumném světě se lidé snaží diskutovat o
zásadních problémech, předkládají fakta, která společně hodnotí a hledají cesty
do budoucnosti. Budoucnost bez diskusí bude dost špatná...
Mám však obavy, že v Česku jsme na tom nějak špatně. Období
rozvoje svobodné společnosti jsme na našem území „trochu“ ošidili a po roce 1989
jsme do něho spadli s velmi podivnými představami. Většině lidí to nelze ani
příliš vyčítat, protože zde byla dlouho doba, která znala svět jen dvou barev –
bílý a černý. Lidé byli dlouho zvyklí, že se jim předkládala k recitaci a věření
hesla typu: „Stále vyhráváme!“ „Stále se lepšíme!“ „Stále máme pravdu!“ Ti druzí
byli jen špatní, jen imperialisti, jen zlí, jen lid vykořisťovali atd.. V našem
pokřiveném světě se diskuse nevedly. Alespoň ne veřejně a ne o ožehavých
tématech. Je pravda, že jedni kázali a druzí nadávali, ale jaksi ne na stejných
místech a ne na veřejnosti. Jedni v schůzovních místnostech a na sjezdech ať už
Strany, tak zemědělců, odborářů, zahrádkářů, kulturních pracovníků a dalších
odnoží a podnoží Národní fronty a druzí v hospodách. Klasická ukázka takové
„diskuse“ byla v Červeném Hrádku v roce 1989, která pak běhala před, ale i po
listopadu 1989, v různých podobách mezi lidem. Diskutoval tam plný sál
anonymních lidí s jedním kůlem v plotě. Výsledkem té „diskuse“ pro společnost
bylo, že někteří se smáli, někteří zuřili, většině to bylo jedno. Ano,
přiznávám, že mnoho věcí jde vyřešit nařízeními, rozkazy donucovacími prostředky
a i násilím. Totalita je velmi efektivní způsob vlády - pro vládnoucí. Pro
ostatní je to někdy očistec, někdy peklo, někdy otrava. Většinou je však
potlačena veškerá iniciativa, rozvoj a solidarita. Kupodivu zjišťuji, že je
ještě stále dost lidí, kterým se po tom „efektivním“ způsobu řízení společnosti
stále stýská.
S touto průpravou se otevřela možnost debaty všech se všemi.
Přibyly technické prostředky, přibyla mezinárodní dosažitelnost informací a
mnoho lidí se dostalo do problémů. Neumí mluvit, formulovat své názory do
jasných vět a otázek. Nemají představu toho, co vůbec chtějí. Takže přicházejí
nekonečné diskuse, které nikam nevedou a diskutující strany na tiskových
konferencích prostřednictvím novinářů „diskutují“ o různých tématech, které
protkávají náš život. S rozvojem techniky přicházejí navíc diskuse s anonymy na
webových stránkách, na chatech, na rozhlasových vlnách. No a nakonec přicházejí
„diskuse“ opačné té, která probíhala v Červeném Hrádku v létě 1989. Jeden
předseda vlády a proti němu plný sál opět anonymních, ale tentokrát bučících,
křičících a pískajících lidí. Výsledkem té diskuse je, že se někteří smějí,
někteří zuří a většině je to jedno.
Mnoho lidí by chtělo (stejně jako tomu bylo dřív) kázat nebo
prosazovat jen svoji pravdu a chtěli by, aby ostatní moc neremcali a byli
nadšení. V případě maléru však chtějí být mimo podezření, že to co prosadili a
pokazilo se to, je vlastně jejich konkrétní vina. Musí to logicky být vina
někoho úplně jiného Naštěstí se hned po roce 1989 podařilo nastavit alespoň
základní pravidla tak, že ta debata může trvat, že se lidé ve vedení střídají a
volby již jsou demokratické. Naštěstí se hned po roce 1989 podařilo nastartovat
některé nevratné procesy, takže někteří diskutující narážejí na bariery, které
je nevpustí do minulosti, která se mnohým líbila víc, než jsou si ochotni
připustit. V poslední době se debaty nějak podobají soubojům. Navíc technické
možnosti Internetu k tomu dávají příležitost. Snahou urazit, zničit, pomluvit a
ne vyvracet názory druhých argumenty a zkušenostmi. Případně se na podporu
sežene proti jednomu vědci jiný vědec, který tvrdí pravý opak tvrzení toho
prvního a výsledkem potom je chaos v hlavách lidí. Ti potom pod různými „nicky“
a „tegy“ a dalšími značkami prezentují své názory s představou, že tohle je
vlastně ta demokracie, kterou tady chceme.
Pokud dnes někdo tvrdí (a za poslední dobu to bohužel slyším
čím dál tím častěji), že to tehdy bylo lehčí má buď hroznou sklerózu, nebo je
slepý a nebo má v sobě šílenou nenávist. Neslyší, nevidí a hlavně nemyslí. Mnozí
se nám posmívají a ironizují pojem „otevřené společnosti“. Myslím si právě, že
to je jen proto, protože jim otevřená společnost vadí. Mají dojem, že to je
nesmyslný pojem. Anonymně se nám posmívají, ale přímé neanonymní diskusi se
vyhýbají.
Poprvé zveřejněno na www.stranaos.cz, do údaje "počet přečtení" vložen údaj k 1. 5. 2010.