Prof. Václav Klaus naším prezidentem

Muselo to tak být – konstatuji.  Muselo to tak být – ptám se? Muselo to tak být – odpovídám si.  Každý má takovou vládu, jakou si zaslouží.

Vzpomínám v té souvislosti na sněmy Občanského fóra v devadesátých létech, kde jsem poznal oba poslední kandidáty na prezidenta z dost velké blízkosti na to, abych mohl napsat nějaký názor. Oba k sobě přitahovali lidi a pozornost.  Jan Sokol k diskusi, Václav Klaus proto, že to je rozený vůdce. Jan Sokol chodil v Parlamentu v kostkovaných bačkorách na přezku a pleteném roláku, Václav Klaus vždy pečlivě ustrojený. Jan Sokol myslel na lidi, Václav Klaus za lidi.

Václava Klause velmi brzy napadlo přeměnit Občanské fórum na politickou stranu a dotáhl OF k rozpadu. Jana Sokola to nikdy nenapadlo a po rozpadu OF přešel do Občanského hnutí, které nechtělo vládnout lidem  přes Stranické knížky, Sekretariáty či Hlavní kanceláře, Okresní a Krajské výbory.  Vzpomínám na sněm OF v Praze-Hostivaři, kde přišel k našemu stolu tuším P.Pithart a řekl, že dojde k rozdělení OF, protože Václav Klaus to chce. Řekl, že  Václav Klaus dal najevo, že se nebude bavit s nikým, kdo stranu nechce a je ochoten diskutovat pouze s několika lidmi z OF. Vím, že mezi nimi nebyl Jiří Dienstbier, Jan Sokol, paní Dr. Burešová ani Václav Havel. My podřadní poslanci už vůbec ne. Vzpomínám na tehdejší vystoupení bývalého poslance z Federálního shromáždění Ondřeje Humla a na jeho památnou větu: „Tak už se sakra rozhodněme, jestli tady chceme Stranu nebo Demokracii!“  Několik týdnů na to vznikla v Olomouci ODS. Vzpomínám na rozdělovací sněm OF, který se konal v Praze v Lucerně. Odcházelo nás tehdy pár do divadla Ypsilonka a založili si OH, protože jsme chtěli spíš tu demokracii. Lucerna zůstala docela dost nabitá lidmi, kteří rok po sametové revoluci už zase toužili po Straně. Věděli, že Strana byla prostředkem k moci a oni to chtěli i dál.

Vzpomínám si také na diskusi parlamentních klubů Občanského hnutí v Harachově, kde jsme velmi vážně diskutovali o svobodě. Jan Sokol chvíli poslouchal a pak naši dlouhou a zbytečnou diskusi zhodnotil: Přete se zbytečně, protože svoboda není jedna a tedy ji nemohou všichni přijmout. Na světě jsou tři druhy svobody (a jejích vykladačů). Ti jsou ve sporu co svět světem stojí a proto není na světě klid.  Pokusím se volně vyložit, co J.Sokol tehdy řekl.

Jedna velmi početná skupina lidí si myslí, že svobodní budou pouze tehdy, když se osvobodí, vymaní z područí, udělají revoluci nebo vyhrají válku nad jinými. Mnozí se bláhově domnívají že všichni chtějí pořád válčit, aby byli svobodní. Jsou to zpravidla ti chudší lidé. K.Marx jim k tomu napsal ideologické teze.
Druhá také dost silná skupina lidí na celém světě si myslí, že bude svobodná jen tehdy, když budou dost bohatí na to, aby si mohli všechno dovolit. Proto shromažďují majetek, zvyšují hrubý národní produkt, plánují zisky.  Hayek a další ekonomové jim k tomu napsali ideologické teze.
Třetí, velmi malá skupina, jsou lidé, kteří se svobodní narodí a svobodní zemřou v jakékoli společnosti. Nepotřebují válčit, nepotřebují být nesmyslně bohatí, stačí jim, že vychází a zapadá slunce, pracují, respektují své sousedy, spoluobčany a stále přicházejí s nějakými návrhy na diskusi a chtějí, aby o problémech diskutovalo co nejvíce lidí, aby byli zapojení do života kolem sebe. Tito zastánci svobody umírají zpravidla první v revolucích a válkách, vadí i bohatým v hlubokém míru, protože ukazují, že žít je možné i bez bohatství. Bohatstvím je jejich svoboda.  Žádnou ideologii nemají, protože ji nepotřebují. Uznávají, že jejich osobní svoboda má někde své hranice a tak je dobrovolně respektují.
 Jan Sokol tehdy řekl, že nemá cenu se hádat o svobodě. Cenu má zařadit se do některé z těch skupin a pak prosazovat své názory.  Chartu 77 podepsalo asi 1800 lidí a proti nim bylo 1,8 milionu lidí v KSČ.  Jan Sokol podepsal Chartu, Václav Klaus  nebyl tehdy nikde.  „A vo tom to je!“