Předvánoční slova.
Příkaz zněl jasně: „Napiš něco milého o vločkách.“ Mám pocit, že to se skoro vylučuje. Nemám rád zimu, a sníh jsem ochoten tolerovat jen v čase adventním, to bych si jej dokonce i přál, jenže jako na potvoru je prý zhruba sedmdesátiprocentní pravděpodobnost, že těsně před Vánoci přijde teplá fronta odkudsi, a s ní i obleva.
Jen co skončí prázdniny, jsou Vánoce za dveřmi. Tak dlouho se mí známí tomuto mému podivnému pseudopřísloví smáli, až mi začali přitakávat a opatrně tvrdit, že ne tom něco bude. (Kde jsou ty doby, kdy mi letní prázdniny připadaly jako věčnost).
Vprostřed náměstí byl usazen smrk, letos obzvláště hustý, když tu mi zavoněl formou zážitkové paměti punč, od dob Stroupežnického symbol furiantství.
A nyní oslí přemostění :-). Míval jsem o prázdninách báječnou práci v Anglii. Ne snad, že by mě můj šéf Gerald přeplácel, ale přičtu-li k tomu byt a stravu, nebylo zle. Čas od času jsem byl vyslán mimo jeho rozsáhlou zahradu, kamsi do horoucích yorskhirských pekel, stříhat živé ploty z hloží a ještě horšího trní a upravoval chodníčky. Na tajuplné anglosaské tváři se pak objevoval lehký úsměv a následovala otázka: „Viděl tě tam někdo?" Pokud ano, následovalo lehké zamručení. Jednoho, samozřejmě deštivého a větrného dne jsem při drobné poruše automobilu zahlédl v kufru jeho vozu jakýsi přístroj. „To je defibrilátor, koupil jsem si ho za svý, a taky jsem si zaplatil pěkně drahý školení. (U nás jej vozí městská policie, a jak se nedávno ukázalo, je tomu tak dobře). Je nás tady pár, úspěšnejch, co takhle pomáháme, máme veřejný číslo. Ty chodníky a ploty, co upravuješ, ty jsou obecní, ale já si to můžu dovolit, protože jsem bohatej. Já jo.“ Následovala pak dlouhá litanie o tom, jak byl z devíti dětí a i do kostela chodili bosi. Jeho manželka mi pak sdělila, že nesmím Geraldovi všechno věřit: „V kostele nikdy nebyl!“
Takoví furianti by se nám šikli, pod stromeček. Jen houšť a více kapek. Vlastně vloček.