Projev, přednesený na oslavě dvacátého výročí Listopadu 1989 v Liberci porevolučním náměstkem primátora Liberce.
Vážení přátelé,
dostalo se mi té cti promluvit zde za účastníky listopadových událostí. Snad je nezklamu, a když, snad mi prominou.
Troufám si říct, že dnešní Den boje za svobodu a demokracii patří k dvojici státních svátků, které se vztahují k novodobé české státnosti. Tím prvním je 28. říjen Den vzniku samostatného Československa, druhým potom 8. květen Den vítězství. Přesto k dnešnímu svátku máme trochu jiný vztah, který bych velmi zjednodušeně nazval vztahem rozpačitým, neboť zatíženým otázkou: je vůbec, co slavit? Takové ani jiné relativizující otázky si v případě 28. října či 8. května neklademe a já se ptám proč?
Myslím, že klíčem k odpovědi jsou již samy názvy oněch svátků: „Den vzniku“, „Den vítězství“, jež tak či onak vyjadřují zrození něčeho nového. V případě 17. listopadu jako bychom si však nechtěli připomínat zrod něčeho nového, a tak si připomínáme jen boj proti tomu starému, za něco co jsme si zvykli označovat slovy svoboda a demokracie. Ani náznak vymezení 17. listopadu jako Dne vzniku svobodného a demokratického Československa či Dne vítězství nad komunistickou totalitou.
A právě to charakterizovalo tehdejší listopadové události a počínání nás, kteří jsme se na nejrůznějších místech chopili iniciativy. Ta doba byla plná nadšení, že se konečně hnuly ledy i u nás v Československu, že po páteční protistudenstké brutalitě policie jsme se postupně mohli scházet na náměstích, na pracovištích, že nás bylo čím dál víc, že si na nás komunistická moc netroufla a že se nakonec odpouroučela. Ve vztahu k budoucnosti nás potom spojovala ona slova svoboda a demokracie.
Brzy se ale začalo ukazovat, že ta slova jsou pro nás příliš obsáhlá a že si pod nimi přestavuje každý trochu něco jiného. Brzy se také začalo ukazovat, že i cesty k těmto zamlženým cílům jsou různé a často i protichůdné. Jedni chtěli vše komunistické vymazat, jiní chtěli komunisty spravedlivě, avšak kolektivně potrestat, a jiní zase věřili, že odejdou sami. Jedni chtěli politický model na bázi konsenzu Občanského fóra, jiní spěchali k politickým stranám. Jedni chtěli zachovat vysokou míru sociální solidarity, jiní ji chtěli co nejrychleji nahradit osobní odpovědností, tržní konkurencí a co nejrychlejší rehabilitací soukromého kapitálu. Krátce řečeno, věděli jsme, co už nikdy nechceme, ale nevěděli jsme pořádně, co chceme.
A také jsme se báli pojmenovat viníky té minulé doby. Samozřejmě, za vše mohli komunisté, ale těch komunistů byly miliony. V každé rodině nějaký byl. A nejenom to, další miliony byly organizovanými přáteli Sovětského svazu a také brigádníky socialistické práce. Téměř každý narozený po válce byl pionýrem nebo svazákem. Existovalo mnoho podpisů pod různými antichartami a dokonce petic za tresty smrti pro zrádce lidu. A tak jsme se zmohli jen na neurčité všichni jsme se nějak podíleli, ale co nám zbývalo. A naopak jsme začali konkrétní viníky hledat v seznamech, které nám zde zanechala StB. Tak jsme se do nich zahleděli a tak jsme se o ně přeli, až jsme na hledání těch skutečných viníků rezignovali. Nechali jsme to na staronových soudcích a staronové policii.
Myslím, že obsah slov SVOBODA a DEMOKRACIE se nám nepodařilo uchopit ani dnes. Pořád tápeme a používáme je spíše po starokomunisticku jako bezobsažnou frázi, místo toho, abychom si sami v sobě a také společně uvědomili, co ta slova znamenají. A tak můžeme slyšet senátora, že svoboda je kromě jiného právo kouřit, kde se mu zamane, nebo že byrokracie je omezování svobody, a vytrácí se nám důležitý atribut svobody, a to je odpovědnost za její užívání. Zapomínáme, že svoboda jedince, co by rovnost a důstojnost před Bohem, byla poprvé zapsána v knize Exodus. Tehdy však osvobození otroci museli současně přijmout první zákon - Desatero, zákon, který nešlo zpochybnit a který přes dílčí odpor nakonec přijali jako pevný bod, jako něco, co se nezpochybňuje. Svoboda není proto jen právo volně nakládat se svým životem, nýbrž užívat toto právo odpovědně a podle pravidel. Zdá se to banální, ale žít svobodně v tomto duchu banální není.
Podobně se to má s demokracií. Jeden si myslí, že je to právo hlasovat a že většina bere všechno, jiný zase, že demokracie začíná a končí systémem politických stran. Myslím, že demokracie je skutečně vláda většiny (doslova vláda lidu), problém však je, jak k této většině dospět. Nestačí podle mého konstatovat, že jedna část má názor A a druhá názor B, dát hlasovat a ignorovat poté názor té méně početné části. Demokracie je systém, který by měl minimalizovat počet těch, kteří nesouhlasí, a to nikoliv zastrašováním, ale nasloucháním, trpělivým vysvětlováním či hledáním pozitiv na názorech protivníka. Ano je to pracné a často pomalé, užvaněné a neefektivní, ale je to demokratické.
Stojíme před Památníkem obětem komunismu a jsme současně konfrontováni s tím, že každý cca osmý volič volí KSČM, stranu která nás ostatní znepokojuje a dráždí, neboť podle mého vůbec nevíme, oč ta strana usiluje, co pro ni znamenají svoboda a demokracie, a zda vůbec něco. Na jednu stranu nás jejich lídři ujišťují, že svoboda a demokracie jsou jim svaté, a na druhou stranu se neodřízli od své minulosti a např. pokračují, jako by se nechumelilo, v počítání svých sjezdů. Tím se nejen od své minulosti nedistancovali, ale dokonce se k ní hlásí, neboli se hlásí ke všem svým historickým zločinům, a považují je tudíž zřejmě za součást své tradice.
Patřím k těm, kteří věřili, že KSČ zajde na úbytě. Musím přiznat, že jsem se spletl a že jsme tehdy asi měli najít způsob, jak KSČ zrušit. Možná by nám děkovali i mnozí z dnešních členů KSČM. Neobávám se samozřejmě, že by ze strany komunistů hrozilo znovuuchopení moci a restaurace jejich pořádků, co ale považuji za defekt, je, že se významně podílejí na blokování parlamentu. Pro každou stranu je uzavírání kompromisů s nimi nežádoucí a tím dochází k tomu, že komunisté neškodí ani tak svojí činností, nýbrž pouhou svojí parlamentní přítomností.
Archimedes kdysi řekl, dejte mi pevný bod a já pohnu zeměkoulí (měl na mysli pákou nebo kladkou). I my chceme hýbat, když ne zeměkoulí, tak alespoň naší zemí. Myslím ale, že i zde dříve nebo později přijdeme na to, že bez pevného bodu nám sebedůmyslnější soustrojí demokracie a jejich institucí pomůže pramálo. Co je tím pevným bodem, je dnes ještě těžko říct, resp. říct se to dá, ale to nestačí, protože pevný bod musí být společný všem, či téměř všem. A tak si troufám říct, že je na další generaci najít to společné, co nás spojí v naší svobodné a demokratické různosti, co dá nový rozměr našemu listopadovému počinu a co dá i nový název dnešnímu dni. Přál bych si, aby to byl Den vítězství svobody a demokracie.