Komentář týdne jako námět k diskuzi.
Vznik Československa 28.října 1918 byl pro nás významný - po třistaleté vládě Habsburků jsme se osamostatnili a mohli budovat „společný stát Čechů a Slováků“. Proč ne Němců, kteří tvořili třímilionovou menšinu, či dalších? Do jaké míry byla „první republika“, která skončila Mnichovským diktátem, společným státem pro všechny své občany? Využili jsme všech možnosti k tomu, aby se i jiné národnosti cítily být plnoprávné? Moderní sociologie dochází k závěru, že nikoliv.
Vezměme příklad českých Němců – toužili také po samostatnosti v provincii Deutsche Böhmen – tato snaha byla českým vojskem v zimě 1918 potlačena. V příštích dvaceti letech nemohli získat práci ve státních službách pokud neprokázali znalost češtiny, v soutěži o státní zakázky bývaly často upřednostňovány české firmy před německými firmami – to byl problém za krize kolem roku 1933, která dopadla zejména na pohraniční s jeho lehkým průmyslem. Není divu, že mnozí pokukovali po sousedním Německu, kde Hitler dal lidem práci při stavbě dálnic a budování zbrojního průmyslu. V kombinaci s přílivem českého obyvatelstva z vnitrozemí, kdy se němečtí zaměstnanci mnohdy dostávali do podřazeného postavení (německé elity odcházely studovat často do Německa či Rakouska, kde pak zůstávaly), vznikla živná půda pro německé nacionalistické hnutí. To vedlo k odtržení pohraničí a k našemu dodnes trvajícímu traumatu „proč jsme se vojensky nebránili“.
Svůj díl viny nesly obě strany: mnozí Němci nemohli zapomenout na své nadřazené postavení za Rakouska, Češi zase na národnostní útisk. Češi však měli v republice více možností nabídnout usmíření a spolupráci.
Pokud tedy slavíme vznik státu, mohli bychom se z jeho dějin poučit. Spojením slovanských národů měl získat na síle, ale jeho zánik způsobila národnostní menšina, kterou se nepodařilo získat pro společné dílo. Dnes máme příležitost posilovat Evropskou Unii; místo toho ji vlastním sobectvím oslabujeme – a může se nám to vymstít podobně jako před sedmdesáti léty.