Na letošním 79. ročníku vyhlašování Oscarů v Holywoodu získali celkem nečekaně cenu v kategorii dokumentárních filmů tvůrci snímku „Nepříjemná pravda“, na němž se autorsky podílel Albert Gore.
Al Gore je výrazná osobnost a zajímavá postava americké politiky a veřejného života obecně. V roce 1992, ještě jako senátor, publikoval bestseller „Země na misce vah“ (česky vyšlo v roce 1994), kde analyzuje stav světa. Přišel s ideou nového, tentokrát globálního, Marshallova plánu, který by pomohl řešit chudobu v zemích tzv. Třetího světa a globální problémy životního prostředí.
V roce 1992 uspěl ve volební kampani demokratů a stal se viceprezidentem USA. Vyhrát volby v tandemu s Billem Clintonem se mu podařilo i v roce 1996. V roce 2000 kandidoval sám na prezidenta a v absolutním počtu získaných hlasů vyhrál. Nicméně v zisku mandátů podle jednotlivých států USA prohrál s Georgem Bushem juniorem. Paradoxně byla rozhodujícím státem Florida, kde byl guvernérem Bushův bratr.
Pak se Al Gore na několik let z veřejného života prakticky stáhnul a dal o sobě výrazně vědět až vloni výše zmíněným snímkem. Jde o precizně zpracovaný dokument, který se věnuje probíhajícím klimatickým změnám a možným důsledkům.
Tvůrci dokázali velmi složité problémy klimatických změn, skleníkového efektu a oteplování planety prezentovat populární a přitom výstižnou formou. Dávají naději, že náprava stavu je možná, ale právě zde jsem dosti skeptický. Nedivím se autorům, že nechtěli vytvořit depresivní dokument a sám bych v tom asi také neviděl smysl. Nicméně debata, která se i u nás v reakci na film nedávno rozproudila, potvrdila, že nemáme chuť ani vůli pokusit se o účinnou nápravu nepříznivých trendů.
Dlouhodobé klimatické změny jsou natolik složitý systém, který se prostě nedá (resp. není v lidských silách) s jistotou předvídat. Pokud si něčím nejsme jisti, měli bychom být tím spíše obezřetní, ale opak je pravdou. Kjótský protokol ratifikovalo přibližně šedesát států z téměř dvou set členských zemí OSN. Nepřistoupili k němu dva největší producenti hlavního skleníkového plynu (oxidu uhličitého), Spojené státy a Čína. Evropská unie má podle tohoto protokolu snížit do roku 2010 své emise o 7% oproti hladině z roku 1990, ale jako celek tento závazek nesplní. Přitom odhadujeme, že by bylo třeba snížit emise oxidu uhličitého až o 80% a zvýšit plochy lesů, především v tropických oblastech, aby byla šance obnovit rovnováhu mezi produkcí CO2 a jeho pohlcováním v procesu fotosyntézy.
I kdybychom si představili, že bohaté státy v čele s USA se polepší, začnou se chovat šetrněji, převedou automobilovou dopravu na vodíkový pohon atd., nedokáži si to reálně představit u celé řady dnes rozvojových, avšak velmi ambiciózních zemí, jako je Čína, Indie, Indonésie, Malajsie, Venezuela, Argentina, Brazílie, Nigérie, Jihoafrická republika a dalších. Takže dál pokračujeme v globálním experimentu, jehož výsledky neznáme a jehož průběh nemáme vůli ani sílu výrazněji ovlivnit.
O pozitivní změny je třeba usilovat, i když se to, racionálně vzato, zdá být nemožné. Proto také souhlasím s opatrně optimistickým vyzněním Goreova snímku, i když informovaný divák bude vnitřně zápolit s celou řadou fakt, která žádoucí optimismus notně nahlodávají.
Přeji Al Goreovi, aby byl nadále tak tvůrčí, ať už jako spisovatel, žurnalista, politik, nebo filmový spolutvůrce. Přál bych mu, aby se stal prezidentem Spojených států, ale nevím, jestli on sám o to ještě vnitřně stojí. A mimochodem, na americké demokracii, v mnoha ohledech obdivuhodné, je něco velmi nezdravého, když uchazeče, který to s kandidaturou myslí vážně, má v příštím roce volební kampaň stát 200 – 500 miliónů dolarů.
V Olomouci, 2. března 2007
Pavel Nováček