Musí být politika pouze "politika je svinstvo". Úvaha před komunálními volbami.
Blíží se komunální volby, kdy budou desetitisíce spoluobčanů kandidovat do zastupitelstev několika tisíc obcí České republiky. Volby se stanou vděčným tématem rozhovorů i v té nejzapadlejší hospodě města či vesnice. Častým tématem bude „politika je svinstvo“, „stejně jsou všichni stejní a kradou“ atd. Politika ale nebude svinstvo, pokud ke korytu nepustíme svině a kdo aspoň trochu využívá zrak, sluch a mozek ví, že všichni nejednají stejně.
Sedmnáct let po 17. listopadu 1989 bychom si měli připustit, že politika v demokratické společnosti není, nebo alespoň nemusí být něco, čím se každým dotykem ušpiníme. Naopak, tím, že se budeme politické angažovanosti vyhýbat, vyklízíme tím prostor technologům moci, kteří se špíny nebojí a ještě budou dávat najevo, že oni na sebe berou za nás nelehké břímě péče o věci veřejné. Jsou to vlastně spojité nádoby. Protože politiku považujeme za špinavou záležitost, přitahuje prospěcháře a lidi korumpovatelné. Jakmile tito lidé v zastupitelstvu jsou, stává se politika ošklivou a odpuzující záležitostí. A po čtyři roky je téměř nemožné s tím něco udělat.
Važme si proto lidí, kteří jsou ochotni se politikou zabývat, alespoň do doby, než zásadně selžou a podlehnou vábení moci, peněz a lesku slávy (byť třeba jen lokální). Dvojnásob to platí o profesionálních politicích. Být placeným starostou (místostarostou, radním) je jistě lákavé pro někoho, kdo těká, čím by se v nejbližších letech uživil. Co ale člověk schopný a úspěšný ve své profesi? Odejde-li na čtyři či více let do politiky, návrat bývá těžký, ne-li přímo nemožný (představme si profesi lékaře, nebo třeba architekta). Takový člověk tedy riskuje, a vlastně už na začátku obětuje hodně.
Pak je tu volební kampaň. Nýmandovi jistě bude dělat dobře, že jeho obličej visí na každém nároží a on si užívá svých pár týdnů slávy. Ti, kteří si ale komplexy méněcennosti hojit nemusí vám potvrdí, že ztráta anonymity a s tím i soukromí je jednou z nejtěžších obětí v rámci politického angažmá. Při „kontaktní kampani“ a „osobním styku s voličem“ můžete také, domnívám se, zažít podobné pocity, jako žebraví mniši ve středověku. Ti totiž tehdy nežebrali proto, že by si nebyli schopni opatřit živobytí jinak, ale protože se cvičili v pokoře a schopnosti spoléhat se na milosrdenství Boží a bližních. Politik je, alespoň před volbami, závislý na volebních hlasech svých bližních a není vůbec snadné si o podporu říct a být občas hromosvodem pro nářky a zlobu frustrovaných spoluobčanů. V tu chvíli jste „obětní zvíře“ za provinění jiných. Jste, nebo chcete být politik, ne? A politika je přece svinstvo, že? A tak dále, viz výše.
: U neparlamentních stran a uskupení je také nezanedbatelná otázka finanční. Na komunální úrovni není žádný příspěvek od státu za mandáty a proto si kandidáti platí podstatnou část kampaně sami (sponzoři se nehrnou tam, kde neočekávají návratnost své investice). V obci střední velikosti potřebujete na smysluplnou, i když skromnou kampaň, desetitisíce korun. Přitom i při volebním úspěchu má šanci na „návratnost investice“ jeden, možná dva lidé (placených funkcí není mnoho a ve volbách od pádu komunismu naštěstí nikdy nezískáte sto procent, abyste brali všechno).
Zúčastnil jsem se několika kampaní do komunálních voleb a bylo vždy zajímavé sledovat, jak se kdo zachoval. Byli lidé na prvních místech kandidátky, kteří se dobrovolnému příspěvku obratně vyhnuli a byli lidé ze zadních míst kandidátky, kteří např. ze svého důchodu dali pětistovku. Kromě několika málo lidí ve volebním štábu tento dar nikdo neocení, ani o něm neví, a přesto má velikou hodnotu, protože důchodce dává ze svého nedostatku, ne přebytku.
Daly by se najít další důvody, proč si vážit lidí, kteří jsou ochotni se komunální politikou „ušpinit“, resp. pokusit se ji udělat právě svou angažovaností o něco lepší a čistší záležitostí. Winston Churchill říkával, že „demokracie je nejhorší forma vlády, kromě všech ostatních“. A měl hlubokou pravdu. Sám novinář, tepající do nešvarů politiků, se politikem později stal. Zachránil Velkou Británii před potupnou porážkou hitlerovským Německem a po válce se dočkal odměny – neuspěl ve volbách. Stejně tak v šesti a půl tisících našich obcí usednou do zastupitelských židlí ženy a muži, z nichž většina bude usilovat primárně o prospěch veřejný, ne svůj. Mnozí z nich během svého mandátu jednou či vícekrát prokáží odvahu, půjdou možná proti veřejnému mínění, ale v souladu se svým svědomím a příště už zvoleni nebudou. Na rozdíl od Churchilla nezískají ani dodatečně žádnou slávu. Ale aspoň někteří spoluobčané jim přiznají uznání a úctu, byť třeba nikdy nebude vyslovena nahlas. A drobným dílem se svými skutky přičiní o to, aby politika už nebyla „bordelem“, ale stala se vcelku slušným podnikem.
V Olomouci, 29. září 2006
Pavel Nováček