Na radnice kandidují lidé z různých důvodů, někteří kandidáti (i strany) kandidují s programem nenávisti.
psáno pro www.politikon.cz
Na radnice kandidují lidé z různých důvodů. Ty důvody mohou být kladné i záporné. Jen několik příkladů: Něco umí a chtějí to zavést do svého bydliště. Narodili se proto, aby byli vůdci. Stali se členy „strany“ a ta jim dala stranický úkol. Ukecali je kamarádi, kterým chybí lidé na kandidátku. Mají pocit, že mohou obci pomoci. Nemohou se už dále dívat na ty, kteří na radnici sedí. Pochopili po listopadu 1989, že radnice u nich v obci nebo městě je pro jejich každodenní život důležitější, než Parlament ČR nebo Valné shromáždění OSN.
Na některé radnice však kandidují i politické strany a kandidáti, jejichž programem je nenávist. Bohužel zde po sedmnácti létech existence svobodné společnosti ještě žijí lidé, ve kterých zůstala třídní nenávist, nenávist k úspěšným, nenávist ke svobodě slova, nenávist ke změnám taková, že je vynesla na kandidátní listiny. Jak chtějí tuto nenávist proměnit ve správu majetku, v řízení mnoha procesů života lidí, v investice a jejich plánování a realizaci, to je mi docela záhadou. Člověk, který se už 17 let probouzí s tím, že mu někdo zrušil Komunistickou stranu Československa, musí být ve svém jádru velmi nemocný člověk. Rozumný člověk už dávno pochopil, že nejde vstoupit do jedné a téže řeky a začal se učit a orientovat v tom novém světě. Poslouchá a čte, přemýšlí a vymýšlí, pracuje a odpočívá, případně se pokouší změnit své okolí nějakou účastí v komunální i vyšší politice na základě nějakého pozitivního politického programu. Narazil jsem však nedávno na člověka a nestačil jsem se divit. Bylo 20. září 2006. Neznal mě, protože jsem ho slyšel, jak se ptal svého souseda v lavici za mnou: Kdo je to? (myslel tím mne). Když mu řekli mé jméno, reagoval velmi emotivně.
Všichni v sále se od něho dozvěděli, že jsem nejnenáviděnější člověk v naší obci, neskutečný lump, který všechny rozčiluje a štve, který všechno ničí a kritizuje a nic nedělá. Nevím sice jak na to přišel a čím jsem ho k takovému úsudku přivedl, protože na to, kolik je mu let jsme se ve svém životě viděli poprvé. Je také pravda, že mých článků, názorů a výsledků mé práce je dost všude, včetně naší obce. Nikdy předtím, ani v době komunistické, jsem toho člověka neviděl, neslyšel jsem o něm. V naší obci nikde aktivně nepůsobil ani pozitivně ani negativně, nic v pro nás rodáky neorganizoval. Nikde a nikdy jsem od něho nic nečetl.
Při našem prvním setkání se nade mnou rozčílil a vykřikoval mi přímo za zády na hlavu snůšku slov a názvů, řekl bych dost podpořených „třídní nenávistí“, tak dobře známou z historie, kdy „celý“ národ odsuzoval lidi, které neznal. Otočil jsem se a vzpomněl na záběry žalobce Urválka, který pronášel ortel nad politickými protivníky. Proběhly mi před očima záběry na J.Švorcovou, když odsuzovala V.Havla a lidi kolem něho v Národním divadle v roce 1977. Když jsem se ohlédl, viděl jsem i podobný zlostný obličej, který křičel na člověka, kterého nezná, kterého také nikdy neviděl, ale jeho nenávistné přesvědčení je nad slunce jasnější.
Zažil jsem sice padesátá léta, ale nebyl jsem nucen kolektivně „třídně nenávidět“. Zažil jsem již při plném vědomí nenávist k Chartě 77 a odmítl jsem podpis na protestní list, proti ní. Přeci nepodepíšu odsudek na něco, co jsem v životě neviděl, nečetl, co neznám. Byl jsem i tehdy ochoten diskutovat s lidmi, kteří mi nabízeli k podpisu odsouzení Charty 77, ale oni diskusi nechtěli a odešli s významným pokýváním hlavy. Za nimi zbyl ve vzduchu otazník, jaké že to odmítnutí pro mě bude míst důsledky. Stejně tak jsem byl ochoten diskutovat s tím člověkem o svých odsouzeníhodných činech, které přivádějí k nenávisti vůči mě „celou“ obec a také mi po něm zbyl ve vzduchu otazník, protože chtěl mít poslední slovo a od začaté debaty za pokřiku urážek a nenávistných slov utekl ze sálu jako malý kluk.
Byla to krásná ukázka toho, jak si někteří lidé představují „demokracii“: Já jsem „starý“, tak mě musejí všichni poslouchat! Když jsem dva dny po tomto vystoupení zjistil, že tento člověk, dokonce právník, kandiduje na 9. místě komunistické kandidátky, bylo mi jasné oč tady běží. Jako bych před sebou viděl, jak se ta kandidátka připravuje a jaká tam vládne atmosféra. Bohužel se od padesátých let moc nezměnila a myslím si, že to není jen v naší obci. Může se stát, že i takovýto člověk bude u nás zvolen a já budu možná sedět proti němu v zastupitelstvu a jsem velmi zvědavý, na jeho reakce, až budeme muset vést demokratickou debatu o konkrétním problému a shodnout se na nějakém řešení. Myslím si, že jeho způsob myšlení toho nebude schopen a s naší obcí to pak nevidím příliš dobře. Pokud si ho lidé zvolí a mě ne, velmi rád se budu dívat na to, jak s formou vyjadřování z minulého století řídí dnešní společnost. Asi si neuvědomuje, že se doba změnila a od začaté diskuse se neutíká, ale předkládají se v ní argumenty pro své názory. Komunální politik, alespoň podle mého názoru, musí s lidmi mluvit a diskutovat. Musí jim vyvracet názory, nebo jejich názory podpořit, ale kandidovat na radnici s nenávistí, to je špatný začátek. Nezlobím se na nikoho, kdo o mě řekne, že jsem vůl. Nezlobím se na lidi, kteří mě nenávidí. Dnes už může mít každý svůj vlastní názor na cokoli a může si v podstatě také cokoli dělat. Jde jen o to, jaké má jejich práce výsledky. Já se za své výsledky v práci, politice, sportu, v tisku nestydím a je mi úplně jedno, co si o nich kdo myslí. Tvrdím ale se zásadním přesvědčením, že nenávist je špatný komunální program.
Ing. Frantiišek Nerad, místopředseda SOS
23.9.2006