Otevřenou společnost ohrožuje (nejen) terorismus a organizovaný zločin.
Prosazování otevřené společnosti není vděčná záležitost. Jednak proto, že většině lidí není jasné, o co vlastně jde a dávají přednost zavedeným politickým směrům, nejlépe ještě barevně identifikovatelným (rudí komunisté, oranžoví socialisté, Zelení apod.). Větším nebezpečím, než malá informovanost a nezájem je však aktivní a násilný odpor vůči otevřené společnosti. Totalitní a autoritářské státy jsou po pádu komunismu na ústupu, byť Severní Korea, Irán, Kuba, Čína, Bělorusko, Venezuela a další potenciální hrozbou jsou. Zosobnění odporu vůči otevřené a svobodné společnosti však dnes představuje sílící organizovaný zločin a terorismus, reprezentovaný především islámskými fanatiky.
Po posledním, Bohu díky nevydařeném, pokusu zabít několik tisíc cestujících v letadlech na trase Velká Británie – USA je zřejmé, že se musíme naučit bránit a především mít vůli účinně se bránit.
Organizovaný zločin v současnosti disponuje finančními prostředky ve výši 2 – 10% světového hospodářského produktu, což představuje 1200 – 6200 miliard dolarů ročně (přibližně 25 – 125 násobek státního rozpočtu ČR). Jen obchod s drogami činí 500 – 900 miliard dolarů ročně, na úplatky jde podle odhadů Světové banky přes 1000 miliard dolarů ročně. Nestojí tedy proti nám žádný soupeř „lehké váhy“, ale smrtelně nebezpečný protivník, který nerespektuje demokratická pravidly hry, resp. dožaduje se dodržování pravidel, když se mu to hodí, ale sám se jimi absolutně neřídí.
Terorismus žije především z organizovaného zločinu a je ve své zvrácené podobě velmi efektivní. Útok na Světové obchodní centrum (Twin Towers) v září 2001 stál teroristy podle odhadu půl miliónu, možná jeden milion dolarů a jen přímá škoda vzniklá destrukcí mrakodrapů činila 40 – 60 miliard USD. Pokud započítáme následné navýšení rozpočtů na obranu (zejména v USA), poklesy akcií na burze, bezpečnostní opatření od letišť až po muzea, jdou škody do stovek miliard.
Další potíž je, že stojíme proti zbabělému nepříteli, který je neviditelný a extrémně těžce identifikovatelný. Proti tomuto nepříteli, který dle mého názoru představuje koncentrované zlo, nám nejsou nic platné stíhačky, letadlové lodě ani tankové divize. Idea otevřené společnosti a demokratického způsobu vládnutí je tedy opět, stejně jako za Hitlera, v existencionálním ohrožení.
Můžeme, a chceme-li přežít musíme, vsadit na lidský faktor, na lidské odhodlání bránit svoji svobodu. Winston Churchill si v roce 1936 mohl zoufat, když prorocky a trefně kritizoval svoji vládu za její neschopnost postavit se a čelit zlu, hitlerovskému Německu:
Tato vláda se prostě nedokáže rozhodnout nebo přimět ministerského předsedu, aby tak učinil. Proto pokračují v tomto podivném paradoxu, rozhodnuti k nerozhodnosti, odhodláni k ničemu se neodhodlat, tvrdošíjní ve své váhavosti, pevní v rozbředlosti, silní v bezmoci. Blíží se konec éry odkladů, polovičatých řešení, konejšivých a nesmyslných výmluv, zdržování. Namísto toho vstupujeme do období jejich důsledků.
Ještě v roce 1939, když v Mnichově spojenci darovali Hitlerovi Československo, prohlásil ministerský předseda Velké Británie Chamberlain po příletu domů na letišti: Přivezl jsem vám mír. Za dva roky byla celá Evropa v plamenech, ale nebyl to konec, naopak začátek. Churchill se stal ministerským předsedou a slíbil národu naději na svobodu, ovšem za vysokou cenu – „krev, pot a slzy“. Za další čtyři roky byla Evropa od Hitlera svobodná. Nenastal happy end, protože Evropu začalo obcházet Stalinovo „strašidlo komunismu“ a státy východní a střední Evropy upadly do jeho područí na čtyřicet let. Byl to opět Churchil, kdo pouhých devět měsíců po válce konstatoval fakt rozdělení Evropy a spuštění železné opony:
Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla spuštěna na kontinentě železná opona. Za touto hranicí ve sféře, kterou musím nazvat sovětskou, leží všechna starobylá města střední a východní Evropy a všechna podléhají v té či oné formě nejenom sovětskému vlivu, ale i velice tuhému a v mnoha případech rostoucímu poručníkování Moskvy.
Nikdo toto varování zprvu nechtěl slyšet, Evropa slavila mír a Churchill nebyl opakovaně zvolen ministerským předsedou, ale to už je jiná historie.
Stejně jako po 2. světové válce přišla válka studená, po pádu komunismu nenastal „konec dějin“ (F. Fukuyama) a konečné globální vítězství liberální demokracie. Válka s terorismem může trvat desetiletí a bude to možná výzva především pro naše děti a děti našich dětí.
Terorismus je a bude jako virus – neustále musíte svůj organismus utužovat a chránit, jinak může být smrtelný. Ale paradoxně on sám způsobí, že budeme dostatečně imunní, abychom se mu ubránili a v konečném důsledku jej zničili.
V České republice si prozatím užíváme luxusu nicnedělání. Předsedu parlamentu si volíme na sedmkrát, vláda je dva měsíce paralyzována v důsledku patového výsledku voleb a mnoho politiků i občanů se chystá říci své odvážné ne na raketovou základnu Spojených států (mimochodem našich spojenců v NATO) na našem území, když jsme to samé nedokázali dvacet let říct Rusům, kteří se na nic neptali. Celkem dobře bychom na sebe mohli vztáhnout výše zmíněný Churchillův výrok z roku 1936. Budeme ale připraveni, až dojde k okamžiku zásadního rozhodnutí? Obrana svobodné a otevřené společnosti může a asi bude vyžadovat vysokou cenu. Bylo by naivní se domnívat, že nám, ve střední Evropě, se volba vyhne: „krev, pot a slzy“, nebo „klid a nohy v teple“?
V Olomouci, 14. srpna 2006
Pavel Nováček