Před 11 lety odešel Josef Vavroušek

18. března 1995 zahynul pod lavinou Josef Vavroušek, bývalý federální ministr (OF, OH), velká postava enviromentální politiky.

foto BoP

   Josef Vavroušek, kterého mnozí z Vás osobně znali, a který zemřel v 18. března před 11 lety je, domnívám se, zatím nedoceněná osobnost Československa. Zmiňuji bývalé federální Československo úmyslně, protože ke Slovensku měl Josef Vavroušek vřelý vztah, měl tam řadu přátel i pracovních aktivit a na Slovensku nakonec také tragicky v horách zahynul. Jisté však je, že velkou osobností byl a zanechal za sebou kus poctivé práce.
   Doc. Ing. Josef Vavroušek, CSc. se narodil 15. září 1944 v Praze a v tomtéž městě vystudoval strojní fakultu ČVUT. Roku 1968 se zúčastnil expedice do Lambaréné v Gabonu, ležícím při pobřeží Guinejského zálivu. Zde založil roku 1913 lékař Albert Schweitzer nemocnici pro domorodé obyvatele. Expedice měla za cíl přivést nemocnici materiální pomoc. Během půl roku (leden – srpen 1968) navštívila výprava čtrnáct afrických zemí a to Josefa Vavrouška významně ovlivnilo na celý život.
   Původním zaměřením technik a systémový analytik působil Vavroušek v letech 1979 – 1990 jako pracovník Výzkumného ústavu pro vědecký rozvoj v Praze. Už v té době se zúčastnil aktivit ekologického hnutí, a to hlavně v rámci Ekologické sekce Československé biologické společnosti při Československé akademii věd. V září 1989 spoluzaložil Kruh nezávislé inteligence a v listopadu téhož roku Občanské fórum.
   Sametová revoluce znamenala velký přelom v životě Josefa Vavrouška. V letech 1989 – 1990 byl činný jako člen Koordinačního centra Občanského fóra, v roce následujícím se stal členem Občanského hnutí. V období mezi červnem roku 1990 a červnem 1992 zastával funkci ministra – předsedy Federálního výboru pro životní prostředí. Nejvýznamnějším počinem v rámci jeho působení byla první celoevropská konference ministrů životního prostředí na zámku v Dobříši v červnu 1991. Josefovi Vavrouškovi se podařilo iniciovat tradici – obdobné setkání proběhlo o rok později ve švýcarském Luzernu, na podzim roku 1995 v bulharské Sofii a v červnu 1998 v dánském Aarhusu. Právě na této konferenci byla přijata Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí. Pátá konference se konala roku 2003 v Kyjevě.
   Josef Vavroušek byl rovněž vedoucím československé delegace na konferenci v brazilském Rio de Janeiro v červnu 1992, kde nastínil možnost reformy Organizace spojených národů.
   Po neúspěchu Občanského hnutí ve volbách v červnu 1992 vyvíjel Josef Vavroušek činnost v nevládním sektoru. V září 1992 inicioval založení dobrovolné neziskové Společnosti pro trvale udržitelný život a stal se jejím předsedou. Přednášel na řadě vysokých škol v Čechách, na Slovensku a v Cambridge ve Velké Británii. Na jaře 1994 získal Eisenhowerovo stipendium v USA, kde absolvoval 22 přednášek. Je autorem pěti knih, 40 studií a 150 odborných článků, zejména z oblasti kybernetiky, teorie systémů, teorie rozhodování a péče o životní prostředí.
   18. března 1995 Josef Vavroušek zahynul se svojí dcerou Petrou pod lavinou v dolině Parichvost ve slovenských Roháčích.
   V roce 1996 obdržel společně s Vlado Čechem a Karlem Krylem cenu Františka Kriegla. Všichni tři ji obdrželi in memoriam. Roku 2002 mu prezident Václav Havel udělil Medaili za zásluhy I. stupně. Od roku 1996 je udělována Cena Josefa Vavrouška. Tu založila Nadace Charty 77 a uděluje ji (od roku 2004 ve spolupráci s Nadací Partnerství) za pozitivní řešení vzájemně spjatých ekologických, sociálních a ekonomických problémů.
   Petr Bárta v knize „Dobrý den, Afriko! Expedice Lambaréné“ na něj vzpomíná:
   Josef Vavroušek, řečený Viki, někdy rýmován i jako „král Afriky“. On to je mezi námi, který má kdykoli a kdekoli v Africe vědět, kde jsme a kudy odkud kam.
   Chlapík přesně takový, jakého si lze pro podobnou cestu představit. Sportovec, jmenovitě horolezec, který si do Súdánu nechá letecky poslat cepín, protože nesnese pomyšlení, že by snad mohl být potřeba a nebyl po ruce.
   Nápadně dobrá a solidní postava zvenčí i zevnitř, s nechutí nosit sako, oblek, kravatu a cokoli tomu vzdáleně podobné. Pevná, bytelná skořápka a pod ní překvapivě romantická a zranitelná duše, která si poveze na Saharu Saint-Exupéryho a bývá ráda sama, což je třeba respektovat.
   Člověk, kterému by se mělo přát, aby nemusel jezdit přes Afriku v osmi, ale aby si mohl hodit přes záda batoh a jít jako osamělý vlk přes Himálaj. Až by se vrátil, moc bychom se toho nedověděli, je totiž o něco méně řečnější než někteří jeho hovorní kamarádi. Zato má blíž od slov k činům – často i nejušlechtilejším.

   Měl jsem tu čest znát se s Josefem přes deset let. Takových přátel je třeba si velmi vážit, protože jich v životě nepotkáte mnoho, jak co se týče odbornosti v oblasti životního prostředí, tak především po lidské stránce. Pokusil jsem se před lety v knížce „Chválí Tě sestra Země“ porovnat život Josefa Vavrouška s životem svatého Františka z Assisi, který je mimochodem patronem ekologů. Inspiroval mne k tomu článek uveřejněný v polovině devadesátých let v sobotní příloze Lidových novin, nazvaný Vavroušek z Assisi. Věřím, že lidé s velmi rozdílným životním příběhem a žijící v rozdílném historickém čase k sobě mohou mít překvapivě blízko. U obou také platí, domnívám se, že dílo, které se z pohledu současníka jeví jako nedokončené, nebo možná dokonce neúspěšné, se v dlouhodobém horizontu projeví jako stavba, připomínající svou krásou a dokonalostí katedrálu.
   „V dějinách jsou určité okamžiky“, říká Julien Green, autor životopisu sv. Františka, „kdy se zdá, že osud kolísá mezi štěstím a neštěstím, jako by čekal na někoho, kdo má přijít.“
Sv. František a Josef Vavroušek se v mnohém liší a dělí je téměř osm století. Svatý František byl „blázen Boží“, Josef Vavroušek byl racionální člověk a křesťanem, pokud vím, nebyl.
Sv. František odmítal pro sebe vzdělání a nechtěl znát víc, než několik Kristových slov. Josef Vavroušek byl vystudovaný strojní inženýr, pak vědec zabývající se teorií systémů, aplikující posléze své znalosti a poznatky v oblasti životního prostředí. Josef Vavroušek byl ministrem vlády, sv. František by se obdobnému postavení ve světské instituci nebo v církvi určitě velkým obloukem vyhnul.
   Měli však řadu věcí společných nebo podobných. Josef Vavroušek byl pro řadu dravých a úspěšných jedinců nejspíš také tak trochu blázen. Své postavení ministra nevyužil ve svůj prospěch, a když si koupil přehrávač kompaktních disků, sděloval jednomu svému příteli téměř s ostychem, že je to z jeho ministerského platu. Byl skromný a propagoval uvědomělou skromnost. Svatý František žil se svými bratry v naprosté chudobě a materiální nezajištěnosti.
   Na Vavrouškově pohřbu jsem si uvědomil, jak jsme tu všichni jen na krátký okamžik a dříve či později z tohoto světa odejdeme bez majetku a bez funkcí. Jen vzpomínky a radost, kterou jsme druhé obdarovali, tu po nás zůstane. V tomto smyslu byl Josef Vavroušek velmi bohatý člověk.
   Sv. František viděl žalostný stav církve, a přesto z něj vyzařovala radost a pokoj. Josef Vavroušek si byl vědom globálních i národních problémů životního prostředí i řady dalších negativních společenských trendů. Přesto na základě osobní zkušenosti tvrdím, že z něj vyzařoval pokoj, tichá radost a také přirozená autorita. Tu měl i sv. František už od dětství, přestože byl fyzicky slabý. Sv. František vedl do pětadvaceti let velmi rozmařilý život, který životopiscům činí potíže. Pak však byl zasažen Boží milostí, „ten někdo ho najednou dohonil a zdrtil vší silou své něhy, jako bleskem“, píše Julien Green. Od té chvíle už jsou ctižádost, peníze, moc, zábava jen samá prázdnota. Existuje pouze to, co je nesdělitelné.
   Josef Vavroušek takovým bouřlivým vývojem neprošel. Nebyl jistě mužem bez chyb a slabostí, ale nebyl nikdy požitkář, spíše od mládí romantik, hledající ve světě ideály pravdy a přátelství.
   Žije-li člověk pro ideál, může se pokusit o všechno. Svatý František byl dost velký blázen na to, aby se pokusil obrátit na víru sultána. Josef Vavroušek byl dostatečně velký blázen na to, aby v roce 1992 na konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji přednesl svoji vizi reformy Organizace spojených národů.
   Sv. František zemřel šestačtyřicetiletý, vysílený nemocí, odříkáním a životem v chudobě. Josef Vavroušek nejprve málem přišel o život na Pamíru, kdy lavina zabila jeho přítele a on se těžce zraněný plazil hodiny dolů, do údolí, než jej našli kamarádi. Nakonec však, mnohem později, v padesáti letech, se jemu a jeho dceři Petře staly hory osudnými.
   Po smrti sv. Františka se zdálo, že jeho poselství je příliš radikální a že řeholní řád získá s nástupcem Eliášem jiný směr. Dnes víme, že osm století nic neubralo na síle odkazu sv. Františka. Josef Vavroušek zemřel nedávno a nikdo netušíme, co bude za padesát let, neřku-li za osm století. Zdá se, že odešel nesmyslně brzy, na vrcholu sil, uznáván v naší zemi i v zahraničí jako veliká autorita a osobnost mezi environmentalisty i mezi veřejností. Ale kdo ví, třeba v tom určitý smysl je, který z lidského pohledu zatím neumíme postřehnout a pochopit.
   Sv. František a Josef Vavroušek žili v odlišné době, v odlišných podmínkách a jejich osudy i poslání byly odlišné. Nechci srovnávat jejich význam a velikost. Nejsem toho schopen a někdo z jejich obdivovatelů by se mohl cítit dotčen. Oni dva toho však především nemají zapotřebí.
   Až budete číst nebo slyšet o problémech životního prostředí a nepříznivých globálních trendech, nenechte se přemoci obavami a strachem. Sv. František i Josef Vavroušek vnímali velmi zřetelně bídu světa a jeho ohrožení. Přesto si uchovali v srdcích naději a radost. Naděje jim dala sílu jednat, jak nejlépe uměli.
V Olomouci, 13. března 2006
Pavel Nováček