Poněkud netradiční novoroční přání Pavla Nováčka.
Bhútán, země velikosti Slovenska, s méně než jedním miliónem obyvatel, je pro nás exotickým a tajemným himalájským královstvím, sevřeným mezi Čínou a Indií. Do poloviny 20. století žili lidé doslova ve středověku. Dodnes jsou obyvatelé Bhútánu velmi chudí, negramotnost dosahuje padesáti procent, kojenecká úmrtnost je vysoká. Země je uzavřená, ročně přijíždí jen asi šest tisíc návštěvníků. Turisté musí za každý den pobytu zaplatit poplatek 200 amerických dolarů. Ale pozor, nelze říci, že by lidé v této buddhistické zemi byli nešťastní. Svého krále a absolutního vládce, Jigme Singye Wangchucka velmi milují. Byl jsem do Bhútánu pozván Centrem bhútánských studií (zhruba obdoba naší Akademie věd) v roce 2004 a z vlastní, byť jen týdenní, zkušenosti to mohu potvrdit.
Král, který má britské vzdělání a vládne od roku 1972, zemi postupně otevírá světu. Dělá to pomalu a dobře. Obrazně řečeno, na hranicích stojí zástupy investorů se stovkami miliónů dolarů, kteří by rádi z Bhútánu udělali další turistickou atrakci pro bohaté a „zkonzumovali“ ji. Teprve posledních několik let je přístupný internet (reálně je však dostupný jen úzké elitě v hlavním městě Thimphu) a mobilní telefony (obrovsky oblíbené mezi těmi, kteří na ně mají). Na ulicích hlavního města již uvidíte reklamu na Baťovy boty, stejně jako na Coca Colu a další globalizované značky. Je velkou otázkou, jak se s náhlými změnami obyvatelé vypořádají a nakolik bude v buddhismu pevně zakořeněná země imunní vůči svodům a negativním projevům globalizace.
Do této nejisté situace přichází král Wangchuck s další, opravdu revoluční změnou. Několik let se připravuje a „dolaďuje“ ústava, která umožní králi předat reálnou moc dvoukomorovému parlamentu. Z feudálního, stále ještě víceméně středověkého systému převede zemi Jigme Singye Wangchuck k demokracii a po prvních volbách předá svůj trůn (již však bez reálné výkonné moci) svému synovi.
Když si přečtete ve sdělovacích prostředcích, že místní lidé tuto změnu příliš nevítají a raději by měli dál v čele svého milovaného panovníka, nejde o faleš a pokrytectví v kubánském či severokorejském stylu. O to více je třeba ocenit odvahu a prozíravost, s jakou panovník vede své horské království do 21. století. A obdivuji také velmi jeho velkorysost, když se po prvních parlamentních volbách v roce 2008 vzdá trůnu (ve svých 52 letech!) ve prospěch dnešního korunního prince Dasho Jigme Wangchucka. Jistě ví, že jeho zemi čekají mnohé otřesy, jak se bude otevírat světu a lidé se budou instinktivně obracet k jistotě, na niž byli po staletí zvyklí – svému panovníkovi a králi. A ten, byť bez velkých pravomocí, bude muset být symbolem, inspirací a kotvou v dobách nejistoty a náhlých proměn. Král vládne už 33 let a tuto velikou a dlouhodobou výzvu svěří jako životní úkol svému synovi. Měl jsem příležitost se s ním krátce setkat a věřím, že své poslání zvládne dobře.
Od Bhútánu se jistě nebudeme učit v oblasti školství či zdravotnictví, ale můžeme se inspirovat ve schopnosti jeho obyvatel překonávat obtíže a radovat se ze života. Politikům pak Jigme Singye Wangchuck ukazuje, že udělat něco ve prospěch země i na svůj úkor má smysl a je to možné. Bhútánský král možná odchází předčasně. Kolik lidí v politice u nás dokáže odejít alespoň včas?
Pavel Nováček, předseda SOS