Budoucnost nájemního bydlení v Česku

Autor: Ing. František Nerad <frantisek.nerad(at)worldonline.cz>, Téma: František Nerad napsal, Vydáno dne: 20. 09. 2005

Článek pro Politikon: V běžné populaci je nájemní bydlení podstatnou součástí života určité nemalé skupiny lidí. ...

Článek pro Politikon:    V běžné populaci je nájemní bydlení podstatnou součástí života určité nemalé skupiny lidí. Zejména lidí mladých, ekonomicky slabších či lidí starých, kteří si za život nestačili na vlastní bydlení našetřit. V různý zemích je počet nájemních bytů různý podle ekonomické síly jak státu, tak jeho občanů. V minulém československém socialistickém systému byl poměr bytů (vč. rodinných domů) „ve vlastnictví“ a státních nájemních a „státně družstevních“ bytů řádově půl na půl. Nikoli však z důvodů ekonomické síly obyvatelstva, ale proto, že to naplánovala Státní plánovací komise. Plánovala dobře nebo špatně? Měla správné podklady o ekonomické síle obyvatel? Za co vlastně považoval socialistický stát nájemní bydlení?
   Po roce 1989 jsme údajně změnili na bydlení názor a začali přecházet na zdánlivý tržní systém bytové politiky. Stát převedl téměř všechen bytový majetek na obce a města (privatizoval jej). Poté v mnoha obcích a městech v České republice, ale i v soukromých právnických osobách (družstvech či privatizovaných podnicích) probíhá již několik let tzv. „privatizace“ nájemních bytů. Jeden z důkazů toho, že vlastně nevím, co to tržní systém bydlení je. Šlo by z toho usuzovat, že jsou u nás lidé docela bohatí, když se chtějí všichni stát vlastníky. Nebo když je politici do vlastnictví nutí. Každého, kdo trochu rozumí bytové politice musí napadnou otázky spojené s budoucností nájemního bydlení v ČR.
   Pokusím se vyjmenovat otázky, které napadají mne:

   Je součet odpovědí na otázky které jsem uvedl takový, že je privatizovat nutné? Možná jsou nějaké další racionální důvody pro tento proces, které jsem nepochopil. Jak vidím skutečnost z pohledu nezávislého pozorovatele vývoje bytové politiky po roce 1989, respektive 1991, po vzniku novely Občanského a Obchodního zákoníku a zákona o převodu majetku státu (172/1991 Sb).
   Podle statistik ČSU a podle mnoha vystoupení některých politiků má v tomto státě převážná většina občanů příjmy, které by jim v běžném tržním prostředí neumožnily pořídit si vlastní bydlení (třeba jen panelákový byt za normální tržní cenu). Přesto o takové vlastnictví mnoho z těchto lidí uvažuje a najde se i mnoho politiků, kteří jim ten „český sen“ vlastnictví chtějí splnit. Potencionální vlastníci k tomu však samozřejmě chtějí tři věci: a) byt musí být levný; b) provoz bytu musí být levný; c) musejí mít trvale příjmy, ze kterých jim zbude na plnohodnotný život.
   V normálním tržním prostředí tohle však není možné. Však nám EU privatizaci a dotace do výstavby nájemních bytů velmi brzy po vstupu do této zóny zkomplikovala a zakázala podporovat výstavbu bytů pro lidi, kteří mají na to, aby si byt pořídili za své a nebraly státem podporované byty lidem, kteří to opravdu potřebují. Byla také zkomplikována tzv. „privatizace“ za ceny, které si většinoví vlastníci nájemních bytů – obce a města – vycucávala z prstu a neodvozovala je z tržních podmínek v místě. Bylo to způsobeno jednak špatnými zákony (72/1994 Sb.), ale hlavně politickou objednávkou a politickou vůlí. Politická vůle byla: zbavit se majetku, který hrozil v blízké budoucnosti potřebou rekonstrukcí, modernizace a tedy finančních výdajů. Politická objednávka zněla: chceme to a hlavně levně.
   Technický stav je však velkým problémem privatizovaných, zejména panelových, domů. Protože bylo politickým rozhodnutím, že bydlení v socialistickém státě musí být levné, domy se tedy stavěly „levné“ se vším všudy (kvalitou i technickými vlastnostmi). Levná byla i tehdejší státní správa a provoz těchto domů s nájemními byty. Bohužel představy lidí v Česku o bydlení na tomto modelu velmi lpějí i v době, kdy se stali vlastníky a měli by vědět, že bydlet ve vlastním je v pravém tržním prostředí vždy dražší. Bydlet ve vlastním levně není tržní, ale socialisticky pokřivený pohled.
   Jaká je tedy budoucnost nájemního bydlení v ČR? Myslím si, že pokud nebudou vytvořeny zákony podobné těm rakouským, německým, holandským či francouzským – nebude žádná. Pokud nebudou lidé ochotni přistoupit na přiznávání svých ekonomických možností a jim přiměřené bydlení – nebude žádná. Pokud trestní zákon nebude postihovat citelně černé aktivity na černém bytové trhu – nebude žádná. Pokud politici nepřestanou lidem lhát o opravdovém trhu s byty – nebude žádná. Nebo bude socialistická až do soudného dne. Základem nepokřivené budoucnosti nájemního bydlení se musí stát buď samostatný zákon o nájemním bydlení se vším všudy – tedy právech a povinnostech, cenách i sankcích všech zúčastněných, nebo parciální zákony, které však nebudou mít základ v překonaných socialistických principech bytové politiky, jako je stávající občanský a trestní zákoník, ale budou zcela nové a založené na tržních principech. Je pravda, že v roce 1991 jsme tehdy starým lidem slibovali, že se nebudou stěhovat z bytů, ve kterých prožili celý život. Způsobilo by jim to zbytečné trauma. Ale to bylo před čtrnácti léty a ve většině těchto bytů již bydlí jejich děti a vnuci a nechtějí se stěhovat také. Ale těm nikdo nic nesliboval, nebo přesněji, sliboval se jim spolehlivý trh s byty, který se dodnes nepodařilo nastartovat. Jednou z hlavních příčin je, že dodnes platí Občanský zákoník, vypracovaný v roce 1964. Pokud ten bude platit, či bude-li nový jen jeho kopií, vidím budoucnost nájemního bydlení v Čechách docela černě.
16.9.2005
Ing. František Nerad, místopředseda České společnosti pro rozvoj bydlení, místopředseda Strany pro otevřenou společnost
Poprvé zveřejněno na www.stranaos.cz, do údaje "počet přečtení" vložen údaj k 1. 5. 2010.