Představitelé osmi nejvlivnějších států, tzv. G8, se domluvili na odpuštění 40 miliard dolarů nejzadluženějším a chudým zemím Afriky a Latinské Ameriky. ... Tato chvályhodná iniciativa má však několik „ale“, které je dobré zmínit, aniž bych chtěl snižovat význam tohoto počinu. „Konání dobra“ v rozvojových zemích není jednoduchou věcí a dobrý úmysl sám nestačí, i když je první a nezbytnou podmínkou.
Představitelé osmi nejvlivnějších států, tzv. G8, se domluvili na odpuštění 40 miliard dolarů nejzadluženějším a chudým zemím Afriky a Latinské Ameriky. Je to především díky iniciativě člena Blairova kabinetu Gordona Browna a Tonyho Blaira samotného, který tuto ideu na summitu G8 energicky prosazoval. To je určitě dobrá zpráva. V případě subsaharské Afriky se dokonce mluví a tom, že přišel čas na nový „Marshallův plán“. Tato chvályhodná iniciativa má však několik „ale“, které je dobré zmínit, aniž bych chtěl snižovat význam tohoto počinu. „Konání dobra“ v rozvojových zemích není jednoduchou věcí a dobrý úmysl sám nestačí, i když je první a nezbytnou podmínkou.
Čtyřicet miliard dolarů je slušná suma, ale jen samotná Afrika je zadlužena více než 300 miliardami dolarů. Dluhy by měly být odpuštěny jen částečně a z větší části „vyměněny“ za rozvoj ve zdravotnictví, školství, sociální oblasti a péči o životní prostředí. Funguje to tak, že část dluhů se nemusí splácet mezinárodním finančním institucím, ale zadlužená země musí investovat ekvivalentní částku ve vlastní měně na rozvoj školství, zdravotnictví, infrastruktury apod. Tím se, kromě jiného, podpoří zaměstnanost.
Při pouhém odpuštění dluhů existuje několik rizik. Nejchudší a zadlužené vlády mají zpravidla velmi omezenou schopnost a ochotu tzv. „dobrého vládnutí“ (good governance) a odpuštění dluhů bez jasných, striktně vyžadovaných podmínek je jen povzbudí k dalšímu nezodpovědnému chování a korupci. Pokud se dluhy odpustí jen velkým zemím (a není možné odpustit v krátké době všem) je riziko, že ostatní země budou poukazovat na svůj bídný stav a čekat na oddlužení, místo aby se snažily aktivně o změnu k lepšímu. Bude také poučné sledovat, jak se bude dařit oddluženým zemím v budoucnu a neupadnou-li do dalších dluhů.
Takže oddlužení je první a potřebný krok, ale bude k ničemu, pokud to bude nadlouho i krok poslední. Chudé země nepotřebují jen oddlužení, ale desetitisíce malých, decentralizovaných, avšak koordinovaných rozvojových projektů, na kterých by se místní političtí představitelé učili dobrému vládnutí a obyvatelé vytváření občanské společnosti. Může to trvat několik generací, ale snadný a rychlý recept asi neexistuje.
Bohaté státy, včetně České republiky, se zase musí učit využívat svého bohatství účelně a efektivně, i ve vztahu k rozvojovým zemím. Před týdnem jsem se vrátil z Haiti, což je nejchudší země západní polokoule. V loňském roce se na podporu Haiti uskutečnila pod záštitou OSN dárcovská konference, jejímž cílem bylo vybrat 900 miliónů dolarů. Získalo se dokonce téměř 1,4 miliardy dolarů, ale situace v zemi je spíše horší, než vloni. Ptal jsem se, Pierra Armanda, jednoho z kandidátů na prezidenta Haiti (volby budou v listopadu), jak se peníze využily.
Bylo to především na tři věci: zajištění bezpečnosti, přípravu voleb a potravinovou pomoc. Co se týče potravinové pomoci, opravdu jsme občas viděli rozvážet kontejnery s potravinovou pomocí, i když je otázkou, zda-li se tím spíše nezvyšuje pasivní závislost lidí ve městech (do vzdálených venkovských oblastí se taková pomoc stejně nedostane). Ohledně zajištění bezpečnosti a přípravy voleb je situace tristní. Na bezpečnost dohlíží 7400 vojáků OSN pod brazilským velením, jejich efektivita se však blíží nule. Samotní vojáci za to asi nemohou, je to nejspíše dáno jejich mandátem (tedy neschopností členských států OSN dohodnout se na účinné akci).
Ve městech a kolem měst má OSN spoustu kontrolních stanovišť a mezi nimi se prohání moderní džípy. Do nejchudších, slumových oblastí ale nejdou, zůstávají jen na obvodu. Ozbrojenci, kteří loupí a vyvolávají nepokoje před volbami, se tedy naučili vyhnout se bezprostřednímu okolí kontrolních stanovišť, jinak si dělají, co chtějí. Takže před dvěma týdny byl za bílého dne na cestě z letiště zabit francouzský konzul, byla vypálena policejní stanice v centru hlavního města a další mrtví a ranění byli na tržišti. S blížícími se volbami se toto napětí bude zvyšovat. Představitelé amerického velvyslanectví na Haiti proto konstatovali, že OSN ani haitská vláda nejsou schopni zajistit v zemi bezpečnost, pořádek ani přípravu voleb a požádali o vyslání 600 příslušníků americké námořní pěchoty. Lze tedy říci, že „Američané si zase dělají co chtějí“, jenže bez nich, bohužel, se země propadne do naprostého chaosu, za přihlížení místní vlády a 7400 příslušníků OSN, kteří takto „spotřebovali“ většinu z 1,4 miliardy dolarů.
Na světě je peněz dost (hrubý světová produkt činí 40 tisíc miliard dolarů), jen je neumíme, nebo spíše nemáme vůli, efektivně využívat. A to je problém rozvinutých zemí, které těmito prostředky disponují.
Během návštěvy Haiti jsme navštívili také oblast Baie de Henne v severozápadní části země, kde mezi nejchudšími působí český misionář Roman Musil. Z drobných darů českých a moravských obyvatel tu staví školu pro 250 dětí, kde kromě vyučování dostanou děti jednou denně najíst. To je často také hlavní faktor, proč je rodiče do školy pošlu a nenechají je pracovat doma nebo na poli.
Nemohu to exaktně dokázat, ale jsem přesvědčen, že jedna česká koruna v Baie de Henne je využita stokrát efektivněji, než jeden dolar z 1,4 miliardy „oficiální“ pomoci poskytnuté mezinárodní konferencí v loňském roce.
V Olomouci, 16. června 2005 - Pavel Nováček, předseda SOS