Hypermarkety, zejména v kontrastu s "malými, českými krámky" jsou častým tématem velké i malé politiky. Až po nedávný, nepřijatý poslanecký návrh na omezení prodejní doby hypermarketů.
Cesta omezení zničující konkurence, kterou jsou pro malé obchodníky (a často i výrobce) hypermarkety na jedné a "vietnamské tržnice" na straně druhé, prostřednictvím zákona v dnešní Evropě by neměla mít šanci.
Chce-li ovšem stát a veřejnost malých obchodníkům pomoci, už dávno k tomu má dva nástroje:
První - tu má k dispozici stát a veřejná správa - a spočívá v tom, že jak hypermarkety, tak "vietnamská tržiště" budou místy, kde jsou plně dodržovány české zákony (dodržování zákoníku práce, korektní obchodní vztahy, prokazování původu zboží - zejména proclení, ...). Maličko se stát rozhýbal, když celníky (kteří už nekontrolují pohyb zboží na hranicích se sousedy, kteří jsou také v EU) občas pošle udělat razii ve "vietnamské tržnici". A mohl by (a spolu s ním živnostenské úřady měst) dělat mnohem, mnohem víc.
Druhou - tu máme k dispozici všichni. Je to naše peněženka a naše rozhodování o tom, kde své peníze utratíme. Chceme-li mít ve své obci obchodníky, musíme od nich také kupovat. Když nám naše peněženka nedovolí kupovat vždy v obchodě s obsluhou a se zákonitě vyššími cenami, tak kupujme alespoň někdy, ale pravidelně.
Chceme-li, aby se prodávaly minerálky ve skleněných láhvích, kupujme je, i když potom neseme o nějaký kilogram více.
Podíváme-li na strukturu výroby a prodeje kožichů v euroamerickém kulturním okruhu, zjistíme, že více než akce aktivistů proti zbytečnému používání zvířecích kožešin zafungovalo to, že je část spotřebitelů prostě přestala kupovat. Na tomto místě je ovšem vhodná provokativní poznámka: kožešina zvířat je z globálního pohledu obnovitelný zdroj!?!
Samozřejmě, že i obchodníci musí "svým" zákazníkům vycházet vstříc - zajímavé bylo, kolik obchodů (mluvím o Hradci Králové) bylo o minulých předvánočních víkendech zavřeno, zlatá (stříbrná, bronzová) neděle sem, zlatá neděle tam. A to nemluvím o ochotě k zákazníkům. To se mohou učit o těch "vietnamských" obchodníků. Ti sice neumí česky ani slovo (když je navštíví "úřad" nebo natáčí televize), ale nabídnout zboží zákazníkovi umí.
Závěrem si dovolím zopakovat, že strukturu obchodů v našich městech máme do značné míry v rukách my, kupující.
Pavel Rytíř