V České republice žije
asi 10 milionů lidí a existuje asi dvacet legálních a funkčních politických
stran. Pro potřeby dvou nebo tří z nich se volí prezident a ostatní
lidé to musí vzít na vědomí a poslušně poslouchat, jako to bylo před
rokem 1989. Pouze s jednou proměnou. Tehdy se volilo podle toho, jak pískala
jedna strana, dnes - demokraticky - podle not dvou, tří politických stran.
Podle mého názoru by neměly politické strany takto významně ovlivňovat názory
všech občanů České republiky a samotní občané by měli mít právo
spolurozhodovat. Dnes mohou ostatní občané státu
jen bezmocně přihlížet volbám prezidenta v televizi. Logicky tento
postup mnoho lidí kritizuje a na volbu „svého“ prezidenta nejsou vůbec,
ale vůbec hrdí. Mnozí z nich nebudou hrdí ani na takto zvoleného
prezidenta. Právem, protože neměli žádnou možnost ji ovlivnit. Kde se
stala základní chyba? Bylo chybou Ústavy při vzniku České republiky v roce
1993, že do ní nebyly vloženy prvky přímé demokracie. S odstupem času
to lze pochopit. S odstupem času musíme nevěřícně kroutit hlavou. Důvodem
bylo, že členové nejsilnější politické strany vzešlé z voleb v roce
1992 - ODS - tehdy ještě tvrdili, že přímá demokracie je nástroj pocházející
od ďábla a nejen že to nenavrhli, ale nepřipustili o tom ani diskusi. Je
pravda, že změnili názor a dnes již přímou demokracii chtějí. Jenže
dnes sklízí všichni občané tohoto státu plody tehdy zasazeného stromu
mladé české demokracie. Mnoho lidí, kteří tehdy ODS volili se dnes dívají
na televizi a říkají, že to je „nedůstojné“, „strašné“,
„ostudné“. Tvrdím, že to je sklizeň jejich tehdejších voleb. Kdo seje
vítr, sklízí bouři. Volba prezidenta je však jen
vrcholkem ledovce české cesty demokracie. Na jednoho každého z nás mají
přímý (a mnohem větší) vliv volby starostů měst a obcí, ale protože je
nevidíme v televizi, nevnímáme to jako problém. Je to však problém ještě
větší, než volba prezidenta a přitom v mnoha obcích byly podobné těm
dnešním prezidentským. V prezidentské volbě je alespoň zaručeno, že
jsou při ní dodržovány platné zákony tohoto státu, což v mnoha obcích
není možné vůbec tvrdit. Jenom je nutné vědět, že například přímým
dopadem těchto „voleb“ je nezadržitelný růst zadluženosti veřejných
rozpočtů, který se již blíží kritické hranici. Bylo by to možné
odstranit uplatněním přímé demokracie a další přímou volbou – tentokrát
starostů. Tvrdím, že špatná volba starosty má na každodenní život občana
mnohdy horší dopad, než špatná volba prezidenta. Dnes, ve stavu pokažené
reformy veřejné správy je to zvláště důležité a zvláště nebezpečné,
protože volba starosty v jednom městě (obce, nebo města s rozšířenou
působností) má zásadní vliv na život v jiných městech a obcích a může
jim každodenní život pěkně zkomplikovat. Lobby starostů, která v roce
2000 prosadila model tzv. „spojené veřejné správy“ asi věděla co dělá,
ale obyčejní občané to netušili a dnes se mnozí jen diví, případně nadávají.
A to jsme teprve na začátku reformy, na začátku české cesty demokracie. Tuším,
že přijdou daleko horší časy a problémy. Je nutné změnit českou Ústavu
a je nutné ji změnit brzo, abychom v Evropské unii nevzbuzovali pohrdlivé
úsměvy nebo zbytečný soucit s tím, že neumíme demokracii i před obyčejnými
spoluobčany EU. Dnes nás jen pozorují, mnozí se usmívají či kroutí nevěřícně
hlavou, protože jim do nás vlastně ještě nic není. Dopady našich špatných
rozhodnutí končí na Šumavě. Za dva roky nás budou přímo kritizovat,
protože možná budou našimi „spoluevropany“ a naše špatná rozhodnutí
mohou mít vliv na život na břehu Atlantiku. Omezit vliv politických stran ve
státě, omezit vliv jakýchkoli lobby mohou jen občané svojí přímou volbou
a dalšími prvky přímé demokracie. Nejde jen o přímou volbu prezidenta.
Jde i o přímé volby hejtmanů, starostů a možná i dalších lidí, kteří
je pak zastupují. Mnoho lidí již pochopilo, že zprostředkovaná volba, jak
ji vidíme v televizi u prezidenta, nebo při volbách starostů i v té
nejmenší obci v hospodách či kinosálech není to, co by lidé viděli
rádi. Zvláště po dlouholetých zkušenostech s volbami do roku 1989.
Aby pokračovalo to, co jsme znali do té doby se přeci nemusela dělat žádná
revoluce. Platí to i o mnoha dalších oblastech našeho života. Jen namátkou
Občanský zákoník je z roku 1964 a dnešní dohady o nájmech jsou jeho
důsledkem. Rozpočtová pravidla jsou asi z roku 1976 a problémy veřejných
rozpočtů jsou dnes jedním z důsledků. Stavební zákon je z roku
1976 a problémy ve výstavbě, regeneraci nevyhovujících domů jsou také důsledek.
Jsou i další zákony, které by si již zasloužily nové znění, založené
na demokratických základech, jako třeba soudnictví, sociální systém atd.
Je proto nutné si v dalších volbách vzpomenout, jaké důsledky měly
naše hlasy v roce 1992, ale i v létech předcházejících a v létech
následujících. Je třeba si uvědomit, že předseda jakékoli politické
strany není a nikdy nebude nadstranický prezident. Je třeba si vzpomenout na
doby a události, které jsme dosud prožili a poučit se z nich. I ti obyčejní
lidé v Evropě to již znají.